MUSÍME SI PŘESEDNOUT…na své místo samy

Měla jsem sen… ♥

Rozhodla se. A začala ho realizovat. Součástí projektu bylo focení s mým divadelním kolegou Davidem a mou milovanou fotografkou. Bylo to pro mě velmi zásadní hned na několika úrovních a možná právě proto jsem byla asi vnitřně dost v křeči. Ovšem, nebyla jsem si toho vědoma!

Kvalitní příprava…

…a tak tři dny před focením, na které jsem měla přesně připraveno milion detailů, protože mi záleželo na tom, aby vše proběhlo perfektně a tak trošku jsem na tom LPĚLA, přišlo silné UZEMNĚNÍ.

Při aktivitě, kterou taky běžně nedělám, ale něco mě k ní neodolatelně „táhlo“, se mi podařilo velmi ošklivě si zranit dva prsty na pravé ruce. Ve chvíli, kdy jsem se probrala z šoku z krvácení, bylo první, co mi došlo, že do focení ty prsty mít v pořádku nebudu… A tak mi nezbylo, než celou situaci zkrátka přehodnotit a uvolnit se… 😀

Soustředit se na to podstatné…

Načež jsem zjistila, že to byl PŘESNĚ TEN STAV, do kterého jsem se potřebovala dostat, aby focení proběhlo lépe, než jsem si vůbec dovedla představit. ♥

Prostě jsem přestala řešit, jestli budeme na fotkách vypadat dokonale a řešila jsem celou dobu jen to, aby nebyly vidět ty zafáčované prsty 😀 …Panebože, děkuju!!! 🙂 Díky tomu vznikla i spousta vtipných situací, které by jinak vůbec nebyly ♥ A díky nim i spousta hodnotných obrázků.

Zajímala mě příčina…

Pak jsem se samozřejmě ještě podívala, o čem vypovídá z hlediska psychosomatiky zranění zrovna „těchto konkrétních“ prstů a jen jsem si v duchu řekla…“ a já myslela, že už jsem to vyřešila“ 😀 Nevadí…tak znova. Tím tématem totiž bylo lpění na dokonalosti 😀

A protože život je miliónový a vše, kde jsme něco „zapomněli“ nám s láskou (jakmile si trochu odfrkneme) zase předloží k bedlivějšímu prozkoumání, přišla znovu možnost zaujmout k tématu „lpění na dokonalosti“ jiný přístup než obvykle. Pomohl mi k tomu obrázek, který vidíte.

Dokonalost v praxi…

Tuhle fotografii jsem vůbec nechtěla do projektu zařadit. Víte proč? Protože NENÍ DOKONALÁ, nezobrazuje perfektní „stav věcí“. Správně totiž, aby vyznačovala váhavé a nesmělé setkání dvou duší, které se teprve poznávají, by měl MUŽ sedět vpravo a ŽENA vlevo. Muž má být ženě vždy po pravém boku…má to hluboký psychologický smysl – pro oba dva.

Jenže já měla tu pravou ruku zraněnou, takže aby to nebylo vidět, prostě jsme to zkusili (i přes mou nevoli) nafotit obráceně. ALE TAK TO NENÍ SPRÁVNĚ! 😀 ..takže jsem se rozhodla, že to prezentovat nechci.

Ovšem záhy mi došlo…po nějaké době „chroupání“…že naopak, je tahle fotografie naprosto dokonalá, právě proto, že zobrazuje život přesně takový, jaký je právě v tuto chvíli…♥ Když totiž nemůžeš být na „svém“ místě, můžeš chvíli pobýt mimo něj. A pokud tuhle situaci nepřijmeš jako neměnnou, přijde doba, kdy budeš mít prostor usednout tam, kam patříš. A stejné je to i ve vztazích.

Dokonalost ve vztazích…zvedněme prdelky, dámy 🙂

I když by to pro všechny zúčastněné bylo ideální, nežijeme dnes v době, kdy by celý svět byl připraven s úctou pečovat o ženu a ctít její místo v její plné křehkosti a citlivosti – naše přirozené potřeby jsou totiž na obtíž, neboť díky nim jsme nepoddajné a nevyzpytatelné, a tedy velmi špatně ovladatelné. A tak jsou teď ženy nacpané na místech mužů a zatím povětšinou jen matně tuší, že se cítí nespokojené a vůbec neví proč. Zatímco jejich podvědomí touží usednou na „své“ místo, a stále čekají, až jim „někdo udělá“ ten prostor.

A muži zahnáni na místa žen, kde se musí cítit totálně zmateni stejně jako my na jejich místech, se (pokud jsou dostatečně odvážní a milující) snaží projevovat city…pochopitelně z našeho pohledu to bude vždy tak trochu hromotluckým způsobem. Neboť jim jemnocit není tak vlastní, stejně jako nám není až tak vlastní mít nad vším kontrolu.

A tak, milé dámy..

Nemůžeme čekat, až nás „přesadí“ společnost, nebo nás k tomu donutí situace. Musíme si přesednout samy, bez ohledu na svá zranění i na to, že díky tomu, že je ukážeme, bude prozrazeno, že nejsme dokonalé ♥

Pokud chceme znovu usednout na svůj smyslný, nespoutaný, krásný a láskyplný ženský trůn, musíme nejprve zvednout svá majestátná pozadí, a uvolnit mužům ten jejich.

Přesednout…tři, dva, jedna…. 🙂

S láskou, Míša