Setkání s osudem

Příběh kalendáře pro rok 2025 se právě otevírá… je příběhem setkání s naším vlastním osudem, který nám přináší impuls aktivovat v sobě svůj plný potenciál.

Pro každého z nás oním osudem může být něco jiného. Osud, který v příběhu představuje muž „v kápi“, může být cokoliv, o čem v hloubi duše sníme a vnitřně víme, že to k nám náleží a přitom se tolik bojíme se pro to rozhodnout v našem reálném životě. 

Někdy jde o vysněný vztah – a naši nevíru v jeho možnost.

Jindy o přijetí svého vlastního stínu – který jsme si „vytvořili“ vytěsněním některých velmi bolestivých prožitků. 

Nebo jde o naplnění poslání ve svém povolání, kdy jsme voláni k aktivaci vlastního potenciálu a my místo toho podvědomě žijeme svůj (nebo „rodový“) strach „nechci být vidět, aby mi zase nebylo ublíženo“. 

Zkrátka je to cokoliv, co je někde naší součástí a v určitý okamžik našeho života vystoupí do popředí a nutí nás opustit komfortní zónu, kterou jsme si kdysi vybudovali, abychom přežili – a stoupnout si do vlastní autenticity.

Slovy C. G. Junga: „Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to řídit náš život a my tomu budeme říkat osud.“ 

Nahlédněme také do symboliky kterou můžete v příběhu pozorovat (oděvy/doplňky):

• Kapuce – je-li na hlavě představuje prvek – ne lidskou bytost – jedná se o formu energie, impuls / volně na zádech značí schopnost duchovního napojení
• Modrá barva – změna, nová zkušenost, vnitřní volání
• Bílá barva (trička, květina) – čistota, nevinnost, bezstarostnost, objevování vnějšího, křehkost
• Černá kožená bunda – ochrana
• Kožené náramky – obranné mechanismy
• Vínová barva – moudrost
• Černá barva – lak na nehty, krajka, sukně, barva v prstenu = přijetí
• Prsten – vnitřní rozkvět, autenticita na základě sebe-přijetí

Pojďme si společně tento rok povyprávět příběh o tom, že jsou fáze naší osobní cesty, které nelze přeskočit a že i strach a odmítání jsou přirozenou součástí života a pokud v nich dokážeme nesetrvávat patologicky dlouho, dovedou nás k sebe-přijetí a puštění se všeho, co už nám na další cestě životem neslouží.

A vzít si tak zpět, co nám náleží.

Leden

Dohoda duše – „Tvá duše je světlem na cestě…“ – moudrost, energetická rovina

Jsme na počátku všeho. Právě se zrodilo světlo našeho životního příběhu. Právě uzavíráme dohodu se svým osudem o tom, jakého potenciálu se v sobě chceme dotknout a rozvinout ho skrze svou fyzickou zkušenost.  „Toužím jít. Vím, že tohle potřebuji prožít.“ 

Jedna naše část, ta plná potenciálu – říkejme jí třeba osud, zůstává ve stínu (neprojevená) a vnitřně nás směruje na naší cestě.  Až přijde čas, vynoří se, abychom ji mohli integrovat a stali se celistvými – se vším, co k tomu patří .

„Děkuji Ti. Vím, že všechno zapomenu, ale doufám, že ne docela…“

Únor

Zapomnění a zkušenosti – „Zapomínáš, abys prožitky vyživil své srdce…“ – bezstarostným objevováním sbíráme zkušenosti

Abychom dokázali naplno žít svůj duchovní potenciál i skrze své fyzické tělo, je potřeba mít dostatečně velkou emoční a mentální kapacitu.

Představme si naše srdce jako sval – ne jen fyzický, ale i emoční – který v první části našeho života prostě sbírá zkušenosti (radostné i bolavé), aby se naučil rozšiřovat svou kapacitu toho, co je schopen (bez zkratu nervového systému) pojmout.  Každá zkušenost má za účel nás posílit a rozšířit tuto schopnost – někdy má formu pohlazení, jindy šoku.

S každým novým prožitkem zvětšujeme naše portfolio zkušeností a tím i naši vnitřní emočně-mentální kapacitu, aby se do ní ve chvíli, kdy nastane čas, vešel celý náš duchovní potenciál a byli jsme ho schopni skrze své fyzické tělo naplno žít.

Březen

Nastal čas – „Změna přichází, když jsme připraveni…“ – nastupují obranné mechanismy a potřeba se ochránit (zosobňují je náramky a bunda)

I když se nám to tak nemusí vždy zdát, každá změna do našeho života přichází přesně ve chvíli, kdy něco v nás už k ní dozrálo.

A nebo už jí opravdu nutně potřebujeme k tomu, abychom mohli dál pokračovat ve své cestě životem, protože příliš dlouho jdeme sami proti sobě (proti životu v sobě).

V té chvíli se začne vynořovat různými formami náš osud, aby nám přišel připomenout, kdo jsme a kam jsme měli namířeno. Zkusme proto o trochu víc důvěřovat procesu, kterým procházíme a nepřekážet naší vnitřní moudrosti v cestě, když se nás snaží nasměrovat na cestu, po které jsme si přáli jít.

Duben

Nemusíme hned vědět – „Netlač na sebe, vše má svůj čas…“ – maska síly „já se Tě nebojím“, uvnitř strach

Nový impuls v jejím prostoru jí nenechává úplně klidnou – ale i přes všechnu snahu neukázat slabost, už podle oblečení a doplňků vidíme, že je dívka mnohem víc vyděšená, než zvědavá.

Za maskou nedotknutelnosti a síly schovává svůj strach a křehkost. Je zvyklá, že musí v necitlivém světě obstát. A tak sahá po masce, která jí v situacích, které ji matou a děsí zároveň, už tolikrát pomohla.

Namísto útěku, za který by se styděla a ukázala by tak svůj strach, volí masku jménem útok (odlehčení a bagatelizace). Jenže její společník na tuto pózu nereaguje – čímž jí dává šanci uvědomit si, že to divadlo nehraje jen na druhé, ale také sama na sebe. Tím se sama od sebe „odpojuje“ a nedokáže tak vnímat své skutečné potřeby – a tedy postarat se o sebe.

Květen

Není čas na hry – „Otevři své srdce tomu, čeho se nejvíc bojíš…“ – přímost a otevřenost prolamuje obranné mechanismy

„Není čas si tady hrát na schovávanou. Zastav se, vnímej… Známe se. Vím, že Tě to děsí, ale otevři své srdce a pochopíš.“ – Ona netuší, kdo to je, co po ní chce a přitom jí vyzývá k něčemu, o čem moc dobře ví, že to potřebuje udělat. Ale jak to ví on?

Nejsilnější impulsy v životě působí vždy nejzáhadněji – dokud je neuposlechneme. Pak většinou (zcela logická) odpověď, „proč zrovna tohle jsme měli udělat právě v té dané chvíli“, leží hned za dalším rohem. My téhle síti propojených (dějících se) souvislostí říkáme synchronicita. Někdy je potřeba jen udělat, co cítíme, že udělat máme a pak zjistíme, proč.

Jen někdy nám to právě naše obranné mechanismy úplně „nedovolují.“

Červen

Patřím k Tobě, vzpomeň si – „Co k Tobě opravdu patří, si neodpářeš..“ – odmítání, sílu opět nabírají obranné mechanismy

Když je pro nás setkání s něčím, co nás silně rozrezonuje někde hluboko uvnitř, příliš emočně náročné, náš nervový systém spustí další obranný program – „vytěsňování“.

Naše snaha něco vytěsnit je totiž ve skutečnosti (marnou) snahou vrátit se znovu do chvíle, kdy jsme mohli mít pocit, že se nás „tato záležitost“ (výzva, bolest, zklamání či situace) nijak netýká.

Někteří lidé v této fázi stráví už celý život. Pro ty náš příběh končí právě tady. My však jdeme dál…

Co nás totiž emočně „spouští“, s tím máme hluboký vztah.

Pokračování v červenci …