POCTIVOST SRDCE… příběh Kalendáře Cyklicky k sobě 2023

Michaela Matějčková28.8. 20230

Tvorba letošního kalendáře pro mě osobně byla v mnoha ohledech velikou výzvou.

Přišla mi do života nová láska a spolu s touto změnou pro mě dostal také úplně jiný rozměr pojem autentičnost, poctivost a opravdovost.

A abych moc neměla o čem přemýšlet, tak kamarád ochotník, s nímž jsem do té doby kalendáře vytvářela, mi spolupráci odřekl.

Tedy bylo jasno – nafotíme ho spolu s Martinem. Jenže… Martin přece není herec a já potřebuju profesionalitu, abych ztvárnila, co chci vyjádřit – zvládneme to vůbec?! Navíc, znali jsme se necelé tři měsíce a pro mě bylo všechno s ním úplně nové a často neuchopitelné a – nebudu lhát – velmi nekomfortní. A moje Ego dělalo psí kusy, aby mi zabránilo vylézt ze své bezpečné nory samoty a klidu. A tak vlastně vznikl i „náš“ příběh.

Nástěnný kalendář pro rok 2023 je příběhem poctivosti a lásky v její nejsyrovější podobě.

Lásky, která je čistá a hluboká a díky tomu, že dokáže být sama sebou za všech okolností, se stává alchymistickým fenoménem, který naprosto neomylně mění v ryzí zlato vše, čeho se dotkne – nás samotné a dokonce i naše vlastní ego.

_{Můžete číst i v barvách oblečení:}

^{Tmavé oblečení vyjadřuje ponor, či přijetí svého stínu} ^{– světlé oblečení žitý nejvyšší možný potenciál – béžové a hnědé tóny vyjadřují přirozenost, lidskost a opravdovost bez příkras.}

Abychom potkali lásku v druhém člověku, nejprve potřebujeme milovat sami sebe. Jakmile to dokážeme, vše v našem životě se zázračně proměňuje a to přináší nové výzvy.

Tyto výzvy přicházejí vždy právě ve chvíli, kdy nám z druhé strany jde na pomoc spřízněná duše.

Díky její lásce a pocitu bezpečí, který spolu s ní přichází do našeho života, dostává naše podvědomí impuls, že vnější prostředí už je pro nás dostatečně bezpečné na to, aby se mohli přijít jeden po druhém rozloučit všichni ti dosud zahrabaní kostlivci ve skříni, které jsme si tam tak dlouho hýčkali a báli se na ně podívat. My jen často nevíme, že se prostě jen přišli rozloučit. ♥

Příběh navazuje na cestu z loňského kalendáře, kde jsme hledali lásku v okolním světě tak dlouho, až nám došlo, že láska vychází z nás samotných a vše venku je jen jejím odrazem. A přesně tam dnes začínáme…

Přijměte pozvání do světa za oponou …

Leden

Ty sám jsi darem, který hledáš.

Při hledání svého poslání se poprvé zastavuji a dochází mi – „Vždyť já jsem to poslání!“

Často hledáme ve světě své poslání, či dary, nebo něco, v čem bychom chtěli být jedineční. A přitom nám vůbec nedochází, že MY sami, tak jak jsme se narodili, jsme tím darem, který nám život dal. Všechny naše schopnosti i zranitelnost určují jedinečnou vibraci, kterou máme jen naplno rozvibrovat a rozzářit. Ukotvení v sobě – své vlastní sebejistotě a sebedůvěře – je základem pro přitahování si do života všeho, co v něm máme mít. Všeho, po čem toužíme a prahneme. Všeho, co k nám patří.

Únor

Co si dovedeš představit, to vytváříš.

Proč snít o tom, co si přeju ve svém životě mít?

Nemůžeme v našem životě mít nic, co si náš mozek nedovede představit. Mistrovství kreativity života je právě o tom, že dokážeme svůj mozek (přesvědčit) naladit na věci, které ještě ve svém životě fyzicky nevidíme, ale toužíme po nich. Tomu se říká být tvůrce. Obětí je ten, kdo se nechává ovlivňovat tím, co kolem sebe vidí a věří tomu, že jinak to být nikdy nemůže. Tvůrce aktivně vytváří ve svém mozku (a životě) prostor pro to, co tam ještě nemá, ale chce mít.

Březen

Jen Ty rozhoduješ, čemu nasloucháš.

Bdělost v rozhodování

Na základě umu tvořivosti, popsaného výše, se dřív či později stane, že se naše přání zhmotní a přijde přesně to, po čem jsme tak toužili. Ovšem v tu chvíli také nastupuje v plné síle naše ego, aby nás „zachránilo“ před tou nebezpečnou změnou, která vyžaduje výstup z komfortní zóny – tedy z jeho hájemství. My sice máme ve vlastních rukou jablko, které zde zosobňuje naše city, a moc dobře víme, čemu si přejeme říct ANO, ale ten náš věrný ego-parťák (v červeném) je čím dál neodbytnější a „myslí to s námi přeci dobře“! Jen na nás záleží, zda vykročíme vstříc tomu, co jsme si přáli, nebo zůstaneme ve svém „bezpečí“ a smradlavém teploučku – tedy hájemství našeho ega. 🙂

Duben

Život Tě vyzývá k životu… změnou.

Pokud mi do života vpluje změna, je to jasný vzkaz od stvořitelské energie: „Je čas zase začít žít. Tady už jsi začínala stagnovat a pomalu umírat!“

Dokud ego „spí“, je klid…ale život je neustálá změna a vývoj a touha růst. My většinou nevyrazíme hned na první dobrou s otevřenou náručí svému novému dobrodružství vstříc, protože je to pro naše vnímání příliš mnoho nových vjemů a to přináší do života pocit nestability a strachu z neznáma. Jenže stejně nám to nedá. „Vždyť už je to tady…vždyť jsem si to přála…vždyť jsem tuhle změnu chtěla. “ 🙂 A tak zatímco ego, které na chvilku vyhrálo, protože jsme se nevrhli svým dobrodružstvím bezhlavě vstříc, ale dáváme si čas pro naladění se na novou situaci, v poklidu medituje (a nepociťuje potřebu „zasahovat“ a „zachraňovat“ nás), na nás život volá: „Pojď žít, nech ho (ego a zkostnatělé návyky) za sebou, je čas… ♥“

Květen

Svobodu přináší až rozhodnutí.

Až rozhodnutím získávám sílu vstát a jít.

Svoje city máme ve vlastních rukou, jsme si jich vědomi. Víme, co chceme. A právě jsme se rozhodli, udělat ten jediný potřebný krok, rozhodnout se, že si to dovolíme. Toto je asi nejkrásnější a nejomamnější část cesty, protože zde poprvé pocítíme svou sílu a velikost svého potenciálu, když si poprvé skutečně uvědomíme „tohle všechno je tu pro mě a já si dovolím to přijímat“. V tu chvíli naše ego nemá šanci, protože takovou vnitřní sílu nemůže překonat žádný jeho argument.

Červen

Otevři srdce… žádá odvahu, ale dává sílu.

Ego je parťák – moje součást, jen se s ním naučit (spolu)pracovat.

Naše ego je jako malé (představme si třeba 5-ti až 12-ti leté) všetečné dítě, které touží po pozornosti, přijetí a prožívání pocitu potřebnosti. Proto vždy přikvačí právě ve chvíli, kdy jen trochu zaváháme, či znejistíme v nějaké situaci. Vždy hned přispěchá na pomoc, aby nám nabídlo zaručené tipy, jak si neublížit a nikoho nenechat, aby s námi nepěkně zacházel. Ale pokud ho dokážeme ujistit, že bychom si danou situaci rádi vyzkoušeli pro jednou sami za sebe, bez jeho pomoci a navrhneme mu, že si zatím může jít v klidu hrát, protože kdybychom cokoliv potřebovali, okamžitě mu určitě dáme vědět, na chvilku se „uklidní“ a my můžeme na danou situaci nahlížet bez jeho intervencí. Ale k tomu, abychom to dokázali, musíme otevřít srdce (i vůči egu samotnému), ať se v něm skrývá cokoliv.

Červenec

Poctivost je klíčem ke všem dveřím…

Jsem-li poctivá vůči sobě i druhým, nemůžu nikdy nikomu ublížit.

Poctivost je jednou z nejpodstatnějších a nejvyšších životních (morálních) hodnot. Právě proto, že pokud patří do naší morální výbavy, nikdy nám přirozeně nedovolí činit kroky, které by ublížily nám samotným, nebo mohly zasáhnout někoho druhého. Ne vždy je vše, co se uvnitř nás otevírá a následně vyplouvá na povrch, zabaleno v růžové vatě, ale právě poctivost a otevřenost (srdce) jsou těmi pochodněmi, které nás vždy bezpečně vyvedou z každého propadu či temnoty. A hlavně… opět – v poctivém prostředí nemá ego vůbec prostor fungovat.

Srpen

Tvá přání jsou vhledy z budoucna. Věř jim!

Sny a přání jsou řečí mé duše, která se mě snaží vést.

Pokud společně se svým splněným snem (a je jedno, zda je to milovaná osoba a vysněný vztah, nebo třeba vysněná práce či činnost) dokážeme projít ony prvotní zkoušky, které nám naše obranné mechanismy ega nastolují – jako např. odpoutávání pozornosti od vykročení vpřed, domněnky založené na špatných zkušenostech, katastrofické scénáře „co všechno se může stát“ atd. – přichází první odměna ve formě úlevy. Asi jako když vylezete na velký kopec, kde najdete cedulku s potvrzením „zvládl jsi první úkol“ a teď se s mnohem větší lehkostí a radostnějším naladěním, plni síly vracíte z kopce zpět dolů. Jste to pořád vy a přesto tak úplně už ne. 🙂 Samozřejmě za vším tím úspěchem stojí neustálá poctivá komunikace. Sdílím vždy vše, co prožívám, byť bych měla pocit, že je to dětinské či hloupé a vlastně nepodstatné. Tím, že to vyřknu, beru sílu dalším neustále konstruujícím silám ega.

Září

Překážkami zesilujeme a dozráváme.

Překážky mi mají pomoct zesílit, ne mě srazit na kolena.

S každým kopcem, který spolu se svým zhmotněným snem přejdeme, získáváme mnohem hlubší vzájemné spojení. Tedy právě ty překážky, které úspěšně vykomunikujeme, prohlubují pouto mezi všemi zúčastněnými prvky. „Překážky“ jsou požehnáním, protože jejich úkolem je pomoci nám růst – společně. Rozpad přinášejí pouze tehdy, pokud nejsou uchopeny jako učební materiál (z pohledu tvůrce), ale jako prokletí, či nespravedlnost (z pozice oběti).

Říjen

Pusť to, čím už nejsi… je čas.

Údolí patří k horám. A mají svou specifickou, nenahraditelnou uzdravující energii.

Údolí jsou tu od toho, abychom si sedli a pustili vše, co už nepotřebujeme. Dávají nám prostor vydechnout vše, co jsme si nasbírali cestou nahoru, a zatímco nabíráme síly na nový výstup vyložit z našeho batohu vše, co v něm neseme a prozkoumat, zda skutečně vše, co tam je, opravdu ještě potřebujeme. Stejně jako ve vztahu se pravidelně ve vlnách chodí loučit ty části nás, které jsme kdysi někde nasbírali, protože „co kdyby se nám mohly hodit“ a teď v nové situaci, už pro nás nejsou funkční. A tak vyplují, aby se mohly rozloučit a odejít. Mohou to být naše myšlenkové vzorce a přesvědčení, nebo automatické reakce spouštějící se na základě nepřijaté a stále živé bolesti uvnitř nás, kterou si „radši už nechceme pamatovat“… atd.

Listopad

Skrze sebe transformuješ svět.

Svět kolem sebe vytváříš Ty sám – on je Tvým odrazem.

Tím, že v údolích dokážeme přijmout a pouštět se všeho, co k nám kdysi patřilo, ale co už s námi v tuto chvíli neladí, přetransformováváme skrze sebe hutnou, bolavou energii, kterou jsme si v sobě nevědomky nosili a přetváříme ji tak v jemnější zářivou energii pochopení, přijetí a lásky …a tu pak přirozeně vyzařujeme do společného prostoru. Tedy skutečně tím, že sami neutíkáme od svých nepříjemných prožitků, ale dovolíme si je prožít, pročišťujeme náš společný vzduch, a tedy opravdu tvoříme náš společný svět i energetický prostor čistším, klidnějším a láskyplnějším místem k žití.

Prosinec

Je to naše cesta… a my ji tvoříme.

To my vše tvoříme…tím, kým doopravdy jsme.

Můžeme svůj život žít naplno a nebo ne. Je to naše volba a naše cesta. My jsme těmi, kdo rozhodují o tom, zda naplno probudí svůj potenciál a sílu a stanou se tak požehnáním pro sebe i každého, s kým se setkají. S každým opravdovým, poctivým a odvážným životním krokem vytváříme ve společném prostoru jedinečné, nenapodobitelné otisky, které tu stále budou zapsané, i když my už tu dávno nebudeme. A právě tím tvoříme (nový) svět. Tím, že jsme. Jsme tu opravdově, naplno, bez výmluv a v plné síle, zářivosti i temnotě. Sami se tak stáváme kotvou pro sebe i druhé. Protože jsme opravdoví, můžeme se tak sami o sebe (a pak i vzájemně) opřít. My sami naplňujeme svět, láskou, pochopením, laskavostí a tvořivou silou.