PROČ JSEM SAMA….poslední sloup a zavřené srdce

Jak vzniká kamenné srdce, které jako jediné lze zlomit?

Zdravé srdce je pružné a měkké, to nelze zlomit. Zlomit lze jen to, které necháme zkamenět. A jak srdce kamení? Ve chvíli, kdy se uzavíráme do vlastního brnění.  Tím ho přestaneme vyživovat. A ono tvrdne a chřadne, jako skořápka vejce.

Nevešla jsem do světa dospělých jako nejvybavenější tvor. Přes všechnu mou vnitřní sílu, která byla patrná už od raných dětských let, se mi nedařilo obstávat v dnešním moderním světě a místo, abych se naučila život prožívat, naučila jsem se jen přežít. To ovšem obnášelo uzavřít se do vlastního světa a zvenku ho náležitě obrnit, aby se do toho jediného bezpečného místa nikdo nedostal. Bylo to nesmírně vyčerpávající.

Jediný opěrný sloup…intuice

Díky tomuhle „předem zraněnému“ nastavení jsem si v posledních více než deseti letech procházela celkem slušným peklem a to ve všech oblastech, na kterých mi záleželo – takže ve vztazích a v oblasti pracovní.

Abych tu bolest, nepochopení a prázdnotu, se kterými jsem se setkávala častěji, než mi bylo příjemné, dokázala unést, zvolila jsem taktiku „mít zavřené srdce“. To s sebou samozřejmě neslo fakt, že jsem neměla moc přátel a neuměla se naplno radovat ze života. A tak mé srdce stále chřadlo.

Jestli jsem kdy vůbec měla nějaké základní opěrné pilíře, které jsou běžně třeba pro přežití, tak většina z nich už zřejmě v té době dávno lehla popelem. Jediný sloup, který mi zbýval byla důvěra v mou intuici. Byl to jediný  kámoš, který mi vždy pomohl vstát, když jsem padala na zem a potřebovala se znovu zvednout.

Neviděla jsem, jen cítila…

Před dvěma lety, kdy už jsem začínala mít pocit, že uvnitř skutečně kamením a život mi pomalu přestával dávat smysl, jsem se v baru potkala s mužem, jehož jsem znala z dob mých patnácti let. Tenkrát to byl pro mě nedostižný idol, takže jsme spolu snad ani nikdy nemluvili.

Nevěřila jsem svým očím, ale úkol byl jasný 🙂 Teď už jsem velká, a tohle je jasná druhá šance tu „nekomunikaci“ napravit!

♥

Z jeho prvních reakcí bylo zřejmé, že si mě VŮBEC nepamatuje 😀 Ale vypadal hovorem se mnou potěšen. A to mi zřejmě stačilo, aby se mi bez varování začalo otevírat srdce… Byl to překrásný pocit.

Během zlomku vteřiny jsem k tomu člověku cítila absolutní důvěru a brala s humorem, že mi jako správný Playboy naprosto originálním způsobem nabízel věci, které pro mě byly jasně neakceptovatelné.

Ale já se nebála ničeho 🙂 Měla jsem přece svůj opěrný sloup – intuici – a ta mluvila jednoznačně. Přece jsem „věděla“, že ta sympatie a okouzlení jsou vzájemné.

Nezranitelná…

Měli jsme zkoušku v divadle (pro mě nejmilovanějším prostředí) a kolegyně mi jen tak mimochodem oznámila novinku: „Jo, ten tvůj má novou slečnu a jmenuje se…“

Možná, že kudla do srdce by v tu chvíli byla malinko lepší… Bez mrknutí oka jsem nasadila masku nezranitelnosti. Ani já bych nepoznala, co se ve mně právě děje.

A naprosto tupě jsem s hrůzou pozorovala, jak se ve mně hroutí můj poslední opěrný sloup.

Kousek po kousku…střípek ke střípku

Při pohledu na ty trosky mi došlo, že jediné opravdu podstatné teď je, pokleknout a střípek po střípku ten opěrný pilíř zase poslepovat. Bez opory jsem ztracená.

A tak jsem místo vysněného vodění za ručičku a špitání sladkých nesmyslů při západu slunce znovu zavřela své srdce, sebrala poslední zbytky síly a odvahy a začala slepovat. Každý den, po celé dva roky.

Dnes můj opěrný sloup zase stojí. Sice nezapře, že se kolem něj projel buldozer, ale o to víc mi každý pohled na něj připomíná, kolik práce, úsilí a maximálního nasazení stojí takový pilíř vybudovat.

Je křehčí, než býval, stejně jako já…ale i to je vlastně dar. Aspoň dnes už vím, jak a proč je pro mě podstatné obklopovat se lidmi, kteří si dovedou vážit křehkosti a zranitelnosti, a kteří si dovedou představit všechno to úsilí a citlivost, jež jsou potřeba k péči o ně.

Co dělám špatně…?

Jsem sama už několik let. Byly doby, kdy jsem za to byla celkem vděčná. Měla jsem hodně práce sama se sebou a neměla jsem co nabídnout druhému člověku, takže mi přišlo logické, že do mého života ani nemůže přijít partner, s nímž bych chtěla kráčet životem.

Jenže od určité doby vím, že už netoužím po vztahu kvůli pocitu naplnění zvenku, ale pro ten pocit sdílení svých darů a radostí. Přesto, když už kolem mě prošel někdo zajímavý, zvláštním způsobem zase hned odešel. A to mě donutilo se na to začít dívat z více úhlů… „Co přesně dělám špatně?“

Pochopení vs. přijetí…hlava vs. Pandora

Po dobu té usilovné dvouleté práce na sobě a budování svých nových základů, jsem měla dostatek času přemýšlet a smířit se s tím, co se stalo. Dokázala jsem uvidět celou situaci z mnohem širší perspektivy a pochopit, jak i pro můj osobní posun byla tahle zkušenost důležitá. K tomuhle jsem za dva roky došla v hlavě.

Jenže srdce se od té chvíle v šatně nehnulo ani o píď a toho jsem si jaksi zapomněla všimnout!

A tak jsem vlastně zjistila, že ve skutečnosti mně děsí, co se stane, když tu zapečetěnou schránku otevřu…a že si vůbec neumím představit způsob, jímž bych dokázala říct dotyčnému tak abych ho nezranila, že mě vlastně bolí fakt, že jsem mu nestála za srdečné a upřímné slovo, byť by bylo to poslední, čeho bych se od něj dočkala. A že se teď cítím ponížená, méněcenná a zmatená v prázdném tichu plném bolestivě nevyřčených slov. 

Až díky tomuhle pohledu do vlastní Pandořiny skříně mi došlo, že „jsem sama“ prostě proto, že se bojím otevřít své srdce. Žádná nepřízeň osudu. Ale můj vlastní strach postavit se potlačené bolesti.

A dokud tuhle bolest nevypustím a nevyléčím, nebude v mém srdci místo pro nikoho. I kdyby se z nebe snesl sám Superman. Takže, co potřebuju je znovu začít budovat důvěru tam, kde jsem o ni přišla, ne čekat, až pro mě vyroste rytíř, díky kterému na všechnu bolest zapomenu! Takhle to nefunguje…

Závěrem…bolest jde vygumovat komunikací

A proč vám to celé vyprávím? Protože vidím, jak necháváme situace vyhnít nevykomunikované a že to děláme právě proto, že nechceme druhému ublížit. Ale opak je pravdou. Pokud už mezi dvěma lidmi vznikne bolest, stejně si „někam sedne“, nejde ji vymazat…ale dá se vykomunikovat… a tím zmizí! ♥ Síla slov, jakkoliv neohrabaných a nezkušených má moc bolest rozpustit.

V opačném případě v nás způsobí ztrátu důvěry v druhé, ale i v sebe…a to je to, co nám nakonec zlomí srdce. A také důvod, proč v sobě pak tuhle bolest dokážeme živit i několik let či desetiletí. Protože jsme ztratili svůj poslední opěrný sloup…důvěru ve své cítění.

♥

Tento příběh bych ráda věnovala všem ženám i mužům, kteří jsou dlouhodobě sami, pracují na sobě a přesto jejich vysněný protějšek „nepřichází“. Možná už nastal čas přestat si hrát na statečného či nedotknutelného a přiznat si svou slabost. Logicky vzato, je to jediná cesta, jak otevřít vrátka vlastnímu štěstí a jak oživit své zkamenělé srdce. Pokud dovolíme své bolesti proudit a nepotlačujeme ji, odpluje stejně jako smutek, nebo jakákoliv jiná emoce…a naše srdce časem změkne a zpružní.

I bolavé srdce je pořád naše největší síla ♥

Míša