Překrásného a zároveň velmi zvláštně silného dne, kdy vzduch byl prosycen hmatatelným faktem, že odchází něco, co jsme všichni brali jako naprostou samozřejmost a utvářelo to vibraci, jež tvoří součást našich životů už víc než 50let, jsem se vydala zpytovat svou mysl do vyšších sfér…tedy na magický kopec poblíž řeky Berounky.
„Zbytečné“ vybavení…
Poněvadž bylo sice teploučko, ale stále jsem udržela informaci, že už je podzim, vyrazila jsem ve svých oblíbených kožených „podzimně-jarních“ kozačkách. Teplo, které mi v nich bylo, bych asi PŘEŽILA, jenže, cestou jsem si najednou uvědomila, že celou dobu, kdy se plazím do kopce, se soustředím jen na to, abych sklon chodidla udržela v takovém úhlu, aby mi bota „nespadla„. A že mě bolí svaly v celých nohách jen tou námahou, která sama o sobě mi nepřináší vůbec žádný požitek.
Nekomfort, spolehlivá cesta k úvahám…
A v hlavě mi hučely úvahy typu „proč se tam vůbec plazím..vždyť to tam znám a ta cesta tam mě ale vůbec nebaví“. Pocit s nímž jsem stoupala za svým cílem (snem) by se dal popsat jako tupé stoupání beze smyslu a bez radosti ze samotné činnosti, proč to celé dělám??
No a proč vám to vyprávím…?
Teprve v půlce kopce totiž začalo to opravdové dobrodružství Naštvala jsem se a prostě si ty boty zula…a zbytek cesty na vrchol vyťapkala pěkně bosky ♥
Načež jsem zjistila, jaký je zážitek cítit pod nohama zem i jinak, než jako rozehřátou tvrdou cestu vprostřed léta. Půda byla mokrá, studená a plná kamínků, travnatých ostrůvků a překvapení v podobě intenzity chladu a mokra, které se střídali na mých ploskách dle toho, jak moc na daná místa, kudy jsem procházela, svítilo slunce
A jak mi hned ožila hlava!! To bylo najednou úvah, jestli to mokro tvoří opravdu rosa!! …A nebo se tu vyčůrali psi, kteří tu byli se svými páníčky na vycházce, a s nimiž jsem se cestou potkávala Doplněné o uvažování, kolik sebepřekonání bych musela použít v případě, že ona zmíněná druhá možnost by byla příčinou toho zvláštního mokra pod chodidly No zkrátka..ze své letargie jsem se okamžitě probudila
Rozsvítilo se mi v hlavě a došla mi ta symbolika…
Kráčíme za svými cíličasto přesně stejně tupě. Neboť naše kroky jsou svazovány obuví, kterou jsme si „pořídili“, abychom zapadli do společnosti. Jenže jsme cestou zapomněli, že díky té „obuvi“, stopy, které po nás zůstávají na naší cestě životem, nemají tvar našeho chodidla, ale oné „vizitky“, kterou se prezentujeme mezi ostatními. A která nám ovšem nohu omezuje takovým způsobem, že jsme nuceni vypnout naši citlivost tam, kde má být – tedy na plosce chodidla.
Touto ploskou je v běžném životě NAŠE SRDCE.
Abychom vůbec byli schopni pokračovat v cestě za svým cílem, zabíráme svaly v jiných partiích – v oblasti stehen a lýtek. A často s mnohem větší námahou, z čehož jsme následně velmi unaveni.
V životě lze stehna a lýtka přirovnat k MOZKU a INTELEKTU.
Tedy shrnuto, podtrženo… protože necítíme, kam a kudy nás vede naše srdce, díky tomu, že jsme se napasovali do škatulky, která je ve společnosti přijatelná, oblíbená, nebo žádoucí, snažíme se o to víc najít směr vlastního směřování v intelektu a přehříváme si mozek. Místo, abychom jednoduše cítili, kudy vede NAŠE cesta! Přesně to je čas sundat si boty…
Cesta je cíl…
Přece se říká, že CESTA JE CÍL..a je-li tomu tak, měla by nás cesta samotná naplňovat radostí a štěstím z prožitků z každého kroku.
A proto, máme-li dostatek síly, jsme povinni sebrat veškerou svou odvahu a zout si boty, aby se každý krok na naší cestě stal prožitkem, stimulujícím všechny naše vnímací kanály a zároveň jsme za sebou nechávaliSVÉ STOPY ♥
Proto jsme se sem přece narodili, abychom obohatili tento prostor o NAŠE stopy…ty čisté a neretušované
S láskou ke všem upřímným otiskům, ať už se zdají být jakkoliv nedokonalé ♥
"Mou životní vášní je pomáhat druhým aktivovat v sobě svůj nejvyšší možný potenciál a stát se tak hlavním hrdinou vlastního příběhu." Kdo jsem, si přečtěte zde >>