COV*D jako transformátor

Jasně, že mě zajímalo, jaká je ta zákonitost, která způsobuje to „štěstí“, že má někdo tzv. lehčí průběh a někoho setkání s tímto velkým učitelem skolí. A bylo mi víc než jasné, že to vůbec nebude souviset s faktory, kterými jsme krmeni – a už vůbec ne s tím, jaké látky si do těla kdo vpravuje.

Pak mi „přišlo“ – Covid se chytá na strach. To byla první informace, kterou jsem zachytila. Ale to pro mě ještě nebyla celá odpověď, přišlo mi to „málo“ – resp. že to není celé.

A protože kdykoliv vyšlete jakoukoliv otázku, můžete si být jisti, že prožijete přesně to, co máte, abyste našli odpověď, měla jsem tu čest se s tímto silným transformačním pomocníkem setkat osobně.

Ty máš „lehkej“ průběh…

Když jsem o tom setkání pak komukoliv vyprávěla – všichni mi s tak trochu nepřítomným pohledem řekli: „Hm, tak to jsi měla štěstí, že jsi měla takovej lehkej průběh.“ Já bych to ale neviděla úplně jako lehký průběh a už vůbec bych nespoléhala na štěstí – myslím, že průběh byl víc než poctivý a výživný. Každý náš subjektivní pohled na jakoukoliv situaci zvenku je totiž velmi relativní.

A teď k tomu, o co bych se s vámi chtěla podělit…

Ráda bych vám nabídla pohled na tento fenomén z jiného úhlu, než ten, kterým jsme (dnes už víme jasně, že zcela záměrně) masírováni. Protože…covid se opravdu „chytá na strach“. A to je pro mě vysvětlením, proč někteří (pro mě velmi inspirativní lidé) vůbec tento typ transformace nepotřebují projít – neb veškerou potřebnou práci na sobě a probuzení svého vědomí už odvedli a odvádějí poctivě delší dobu a stihli si tak vyčistit všechna traumata, bolesti i trápení, které v sobě více či méně máme všichni.

Každý z nás vyrůstal v jiných podmínkách a tak také prožil jiný životní příběh. A to je právě důležitý faktor, který určuje, kolik v sobě neseme (vědomě či nevědomě) strachu a nezahojených zranění.

Ne šmejd, ale zázrak…

A právě s pročištěním od těchto nánosů přichází pomoci zázrak, kterému už všichni téměř s odporem říkáme covid.

Teno článek bude pro někoho, kdo ještě není úplně ochoten či schopen přijmout zodpovědnost za vše, co se mu v životě děje – včetně jeho zdravotního stavu (to je totiž jen výsledek jeho práce na sobě) – jisto jistě kontroverzní a může v něm vzbuzovat nepříjemné pocity a vztek.

Tak vy tento článek, prosím nečtěte, protože stav, do kterého vás tyto emoce dostanou, není kýženým výsledkem mé touhy vám předat tento vzkaz. Píšu ho pro lidi, kteří na sobě sice pracují, ale jsou si v hloubi duše nejistí sami sebou (stejně jako jsem byla já) neb jsou si vědomi, že jsou plni zranění a strachů, s nimiž se jim ještě nepodařilo vypořádat a vlastně se podvědomě bojí setkání s covidem – „jestli to jako dají“. Já jsem se vlastně taky bála – nejdřív o druhé, pak o sebe, pak že to nezvládnu, pak že si třeba nezasloužím to zvládnout – jestli už jsem jako odvedla dost práce …atd.

A přesně proto já jsem tohle setkání potřebovala – abych se přestala bát a vytvářet si strašáky tam, kde nejsou. Protože přesně to jsem se naučila v dětství, když jsem nerozuměla dramatům a bolestem, s nimiž jsem se potýkala a jichž jsem byla součástí.

Co předcházelo mému setkání s tímto transformátorem?

Celý rok a půl se mi tak nějak záhadně dařilo fungovat tak, že jsem se nemusela setkávat se zbytečnými stresovými zátěžemi a situacemi a také, když jsem si zrovna nebyla úplně jistá, že mě nic nerozhodí, jsem se prostě s moc lidmi zbytečně nestýkala. Věděla, jsem, že mně ty „restrikce“ ve skutečnosti pomáhají přestat se cpát někam, kde mi vlastně stejně není moc dobře – a že mi celý tento vnější cirkus a moje neochota být jeho součástí pomáhal třídit si životní priority a konečně se věnovat jen tomu, co je pro mě důležité. A pocit osobní důležitosti vycházející z mého ega ve snaze zavděčit se, abych našla přijetí od druhých, zkrátka zmizel. Protože jsem většinu času trávila sama se sebou a věnovala se tomu, co mě opravdu baví – bylo to pro mě jakési náhradní bezstarostné dětství. Takže nádhera.

…Samozřejmě za cenu toho, že si sama zodpovídám za to, abych nepřekračovala (a nedovolovala překračovat) hranice své osobní integrity

Těsně před tím, než mi začalo být fyzicky ne úplně dobře, strhla se jakási lavina událostí v mém životě, které se mě pokoušely vyhodit z vědomě udržovaného vnitřního klidu mého energetického středu. Ale byly to zásadní změny, které mi pomohly si vyzkoušet, zda dokážu zůstat věrná sama sobě i ve chvíli, kdy cítím, že někdo druhý, na kom mi záleží, po mě chce něco, co by mě nutilo zradit sama sebe. A protože tento prožitek zrady už jsem si kdysi prožila a vyžrala si za to patřičnou „odměnu“, tak už by mě k tomu nikdo nedonutil – za žádnou cenu.

Kdo je ve skutečnosti covid?

Dařilo se mi v průběhu celého procesu „číst“ v tom, co se se mnou děje. Zkrátka mi to moje vysoká citlivost a jakýsi typ napojení na své vyšší vědomí (pro někoho třeba intuici) dovoluje. Už v samém začátku jsem věděla, že je to transformace. Za svůj život jsem proces přeměny (transformace) zažila mnohokrát a tak už i na fyzické rovině poznám, kdy jde o tzv. „rozpouštění emočních bloků“ v těle a kdy mám v těle nějakou cizorodou látku. Zkrátka dá se to rozeznat a lze cítit, co přesně se ve vašem těle děje.

Setkání s covidem v sobě vlastně spojovalo oba tyto prvky.

Covid samotný je sice jakoby „látka zvenku“, ale přichází ne proto, aby útočil, ale proto, aby nekompromisně proskenoval všechny naše vrstvy, v jakém jsou stavu a formě. Je to skener.

Nekompromisní, naprosto přesný skener. A prověřuje nás ve třech vrstvách – úrovních – našeho bytí.

I to je důvod, proč někdo má tzv. „lehký průběh“ a někoho to skolí.

  • Ten první z nich už odvedl dostatek práce na sobě v čištění svých traumat a strachů předem – a covid mu jen přišel pomoci dovyčistit ten zbytek, na který dotyčný sám ještě „nedosáhl“.
  • Pro toho druhého z nich musí být toto setkání nesmírně náročné a vůbec se nedivím, že někteří končí na „JIPkách“. Opravdu ne. Protože si představte, že jste plni betonových plátů (mluvím o tom ve videu zde), které jste si vytvořili v sobě jako obranu, abyste necítili, že vás něco nesnesitelně bolí. A neodlupovali jste (prací na sobě) tyto pláty postupně. A teď se vám do těla vřítí nějaký nekompromisní a neopatrný ( páč na to on nemá čas – má toho teď hodně 🙂 ) splašený „tvor“, který má za úkol jediné – „všechno, na co narazím, musím rozdrtit, abych tu cestičku zprůchodnil“… A zkušení vědí, že když máte např. zanešené cévy tukem a nějakým přičiněním se stane, že se vám kus toho ztvrdlého plátu tuku utrhne ze stěny cévy, může vám ucpat průtok dané cévy a způsobit tak kolaps. Toto je stejný princip. Jen náročnější v tom, že tento proces se děje na rovině fyzické, emoční i psychické zároveň. To znamená, že člověk v daném procesu prožívá naráz tři typy bolesti (fyzickou, emoční a mentální). Což je pro jeden organismus neuvěřitelný záhul, prožívat tyhle tři očisty najednou… a věřím, že to opravdu nemusí každý rozdýchat – obzvlášť, pokud tam má těch nánosů pořád ještě hodně.

♥♥♥

Tři fáze velmi nekompromisní očisty.

Konkrétní popis mého setkání s tímto transformátorem?

První fáze – fyzické bolesti

První fáze probíhala na fyzické úrovni. Rovině těla. Trvalo mi pár dní, než jsem rozpoznala, že ta bolest hlavy (která se projevovala v úplně jiných místech, než je u mě běžné – když už mě tedy hlava bolí) není úplně „klasická“. A do toho jsem začínala cítit veliký úbytek energie. A protože vím, jak hystericky umí fungovat můj mozek v krizových situacích, zaměřila jsem se jen na to, že se prostě vyležím jako vždycky. A jako vždycky za tři dny budu jura. Ale pro zichr jsem si udělala domácí antigen test. Výsledek byl negativní – takže pohoda.

Jenže, jsem cítila, že mám větší zimnici než obvykle při těchto stavech. (Zimnice je právě projevem rozpouštění bloků. A zvýšenou teplotu způsobuje snaha těla zbavit se – „rozpustit“- všechno, co mu fyzicky „překáží“ v harmonickém fungování – tedy i cizorodé látky např.) A tak jsem si změřila teplotu, abych zjistila, že ji mám docela o dost zvýšenou. Což prakticky neznám – naposledy jsem měla zvýšenou teplotu jako dítě. A to pro mě bylo jasné znamení, že „si můžu dovolit“ prostě ležet a odpočívat – spát a potit se co to jde. A jediné, o co jsem se starala bylo, jestli mám doma (pro případ potřeby) byliny na snížení horečky. V té chvíli jsem poprvé pocítila strach, když mi došlo, že jsem doma sama a že se o sebe v případě potřeby moc nepostarám. A nastoupil první poslíček emocionální očisty ve formě „dětinské“ úzkosti „Proč jsem sakra sama? Teď bych potřebovala obejmout, vědět, že tu se mnu někdo je.“ Ale protože tyhle páky svého ega velmi dobře znám, hned jsem tu myšlenku zahnala.

Naštěstí mám kolem sebe dobré duše – včetně maminky – které mi nabídli pomoc a byliny a případné jídlo mi pomohli sehnat a dodat. ♥

Mezitím jsem si psala se známou (zdravotní sestřičkou bez implementovaných „nově vynalezených chemikálií“, jež covidem už prošla) a ta mi poslala video jedné alternativně pracující dámy, která právě popisuje, jaké bylinky, či doplňky stravy lze použít, abychom tělu pomohli tímto procesem projít, na základě její vlastní zkušenosti setkání s tímto skenerem (dokonce v těhotenství). Čímž jsem nasytila svůj mozek, který se tak rád bojí a vždy potřebuje najít „cestu jak z toho ven“, aby se mohl zase uklidnit, načež jsem zjistila, že cítím, že nepotřebuju žádné extra preparáty na pomoc. Že to já a moje tělo zvládneme projít jen s podporou vitamínů a minerálů. Ale zaznamenala jsem jako podstatnou informaci, že nemám spěchat, že se covid rád „vrací“ (tedy ty projevy toho skenování) – dokud se proces nedokončí ( jasná transformace!! 🙂 )

V průběhu pocení jsem si uvědomovala jen jedno – že mě fyzicky bolí moje nejslabší místa na těle. Tedy v mém případě to byly kyčle, pás podbřišku a kříže a stehna. Což jsou místa (dle psychosomatického učení) související s dětstvím, oběma rodiči a lpěním na minulosti. Což odpovídá „místům“, kde vznikala moje životní traumata. Ale, abych sama sebe nestrašila, vůbec jsem nechtěla řešit „co přesně mi je“. Jen jsem si vzala dovolenou z práce a ležela.

Když už jsem se potila (a pořád jen spala) čtvrtý den, a věděla, že si mám nechat prostor na dokončení celého procesu – protože, kolikrát za život se mi taková příležitost něčím tak velkým projít, naskytne – došlo mi, že se z toho nevykřešu tak rychle jak jsem zvyklá. To jsem zatím jen měla tušení, že nejde o chřipku a pozorovala celý svůj vnitřní proces.

Jakmile mi začaly opadat po týdnu teploty a fyzické bolesti byly pryč, cítila jsem už jen velkou únavu a vyčerpání – není divu, moc jsem toho za ten týden nesnědla – ale obrovskou vnitřní fyzickou úlevu.

Tímto skončila první (fyzická) fáze očisty.

Druhá fáze – emoční bolest

Načež, jak se loučila tato první fáze zároveň začala nastupovat druhá fáze – emocionální očista. Dosud jsem byla vyčerpaná jen fyzicky, ale, to co přicházelo teď bylo o dost náročnější. Popsala bych to jako proces, kdy se mi chodily připomenout absolutně všechny bolavé prožitky, kterými jsem kdy v životě prošla. Ale chodily v takové rychlosti a intenzitě, že jsem je nestíhala ani zaznamenávat…jen jsem tupě brečela, dokud jsem měla co brečet. A pak zase spala.

Jenže on tenhle proces nepřestával ani ve spánku – takže jsem si ani ve spánku vůbec neodpočinula. A spolu s tímhle obrovským emočním tlakem, který je pro fyzické tělo velmi náročný, jsem začala cítit (druhý uváděný symptom) tlak v hlavě a dutinách a silné napětí v těchto oblastech. Já bych tomu řekla lidově zastydlá rýma (taková ta, co se ještě nespustila). A to zase vím ze zkušenosti, že tato zastydlá rýma jsou ve skutečnosti „zastydlé emoce“, které se nahromadily „ve frontě“ v dutinách a budou tam viset, dokud je nevypustíme (přes pláč) ven…pak se spustí i fyzická klasická „mokrá“ rýma.

A přesně tak to bylo… Akorát, že k tomu „spuštění“ té klasické „mokré“ rýmy mi přišlo na pomoc jakési „vypálení“ nosních dutin (neb mám pocit, že jinak by se ta „hráz těch starých emocionálních nánosů sama „neprotrhla“) – a spolu s ním i ztráta čichu. A upřímně, ve chvíli, kdy mě ty dutiny začaly pálit, jsem si přesně říkala, že se ani nedivím, že to lidem vypálí čichové buňky….byla to síla.

V této fázi už mi bylo jasné, že jsem se setkala s covidem a že si musím zařídit prostor a klid na celý proces – protože jsem k němu měla velikou úctu a respekt. Mezitím jsem si (už v té fázi mokré rýmy) doma udělala další antigen a ten už mi vyšel pozitivně. Následovala tedy domluva s lékařkou, PCR test a oficiální izolace (pro mě dovolená) doma.

Jakmile začal ustávat tento emoční tlak nořící se z nejhlubších zákoutí mého nitra, začala přicházet poslední fáze očisty, a to očista psychická.

Třetí fáze – psychická bolest

Já jsem v té době měla za sebou celkem hodně intenzivní tři čtvrtě roční zpracovávání vlastních životních traumat. Tedy, v podstatě celý rok 2021 jsem strávila tím, že jsem si procházela bolestmi, které jsem jako dítě vytěsnila, abych přežila. A propouštěla vše, na čem jsem kdy lpěla. Prohlížela své iluze, kterým jsem věřila mnoho a mnoho let a zjišťovala, co zůstane, když se vzdám všeho, o čem mě můj mozek přesvědčuje, že mě utváří. Jakou skutečnou příchuť má to moje zdravé a čisté jádro? Do toho jsem měla možnost zpracovat si téma smrti vlastní i druhých….Takže proces, kterým jsem prošla mi pomohl dostatečně dozrátdospětvěděla jsem, už mě jen tak něco nepoloží.

Takže už jsem měla představu, co můj mozek, který je sídlem všech mých strachů, dovede a o čem je schopen mě přesvědčovat, ale na takový kalibr, který mi přinesla třetí fáze covid procesu jsem opět nebyla úplně připravená. Takže opět stejné kolečko, jako proběhlo na emoční rovině. Vynořoval se mi jeden strach za druhým, jedna konstrukce mého mozku (výčitky, kdo mi kdy co udělal; kdo mě kdy podrazil; zradil; nemiloval atd.) za druhou, ani jsem je nestíhala odpálkovávat…a ani zachytávat, a tak jsem to všechno sebou jen nechávala probíhat a snažila se nechytat vůbec ničeho, co mi můj mozek v tomhle stavu nabízel a snažil se mi vnutit jako realitu. Byla to fáze, kdy můj mozek byl tak zahlcen vším tím harampádím, že jediné, co jsem dokázala bylo čučet do blba, ležet a soustředit se na to, abych se s tím vším vůbec neztotožňovala, nebo dělat nějaké nenáročné fyzické a ručně kreativní práce – ale v žádném případě nic, kde bych potřebovala stimulovat mozek – hodně mi v tomhle stavu pomohla tvorba cukroví :).

Tato fáze byla pro mě asi nejnáročnější. Naštěstí i ta po určité době pominula. Ale upřímně vám řeknu, že kdybych nevěděla, o co se můj mozek v tomto procesu snaží, byl to stav blízký zešílení.

A právě v této fázi přišla dvakrát chvíle – kdy jsem si uvědomila dvě zásadní věci.

Obrovský vděk za moje vnitřní vedení a za to, kudy mě moje duše vždy vedla. Za to, že jsem už tolikrát prošla procesem proměny a detoxikací těla, emocí i mysli a že tyhle procesy (na všech třech úrovních) dobře znám – takže už se jich neleknu a poznám, co se se mnou děje

A zároveň mi došlo, že tohle je přesně ta chvíle, kdy se člověk rozhoduje, jestli to dá a nebo nedá. Pokud už se tak nestalo během těch procesů předtím, tak tohle je ta chvíle, kdy už to prostě nejde ustát a může skončit v péči „odborníků“ a prožívat skutečné drama v zápase o život. Protože nemáte vůbec žádnou pevnou půdu pod nohama, všechno ve vás se zhroutilo do prázdna a máte jen sebe teď a tadyv tomhle „rozebraným“ stavu.

A pokud nemáte rádi sami sebe tak, abyste byli šťastní, že se máte i když zrovna nejste víc než doslova hromádka neštěstí, nemáte vlastně vůbec nic.

A samozřejmě nepočítám, když má člověk ještě přidružené nějaké zdravotní „nevyřešenosti“ , to pochopitelně hladký průběh celého tohoto drsného procesu samo o sobě dost komplikuje.

Je to proces – ne „nemoc“…

My totiž nejsme rozděleni na tři části (fyzickou, emoční a psychickou), které lze vnímat odděleně. My jsme souběžně všemi těmito částmi zároveň. Takže pokud se ve mně probudí strach větší, než jsem schopna kapacitou své vnitřní mentální (psychické) složky zvládnout, tak se okamžitě formuje do fyzické podoby. Tíhou na hrudi a pocitem, že se mi stahují dýchací cesty – tedy neschopností se nadechnout.

A přesně ve chvíli, kdy už jsem věděla, co se děje a přijala jsem fakt, že prostě nezbývá, než ty strachy nechat sebou proplout, tak v jednom dni přišel dvakrát okamžik, kdy se mi na pár vteřin stáhlo něco v hrudi a já cítila, že se mi nedaří pořádně nadechnout. Byly to vteřiny, ale dostatečně silné na to, abych cítila, jaký proces to spustí, když nechám hlavu a strach v ní, tenhle okamžik rozvinout… celým tělem mi proběhl obraz člověka, který netuší, že je to „jen“ fyzicky zhmotněný (pro něj nezpracovatelný) strach a bylo mi jasné, co takový děs spustí za kolotoč v hlavě a ta spustí poplach za boj o život na fyzické rovině – a samozřejmě ta vnitřní panika celou situaci, kdy se člověk nemůže nadechnout, obrovsky zhorší.

Proto ta informace, že covid se chytá na strach – strach, který se v nás probouzí je spouštěčem dramatu, které ten v těle „pracující“ covid sám ještě umocní svou přirozenou intenzitou.

Chápala jsem, že to není úplně legrace. A s veškerou pokorou jsem přijímala každou výzvu, která se vynořila. Pomáhalo mi vědomí, že mám k dispozici dýchací techniky (Wim Hof) a meditační techniky, které vím, že mi pomohou zaměřit pozornost vědomě od vzdouvajícího se strachu a paniky zase zpět ke klidu. Ale nakonec na ně ani nedošlo. Stačilo vědomí, co že se to ve mně vlastně děje a panika přirozeně ustávala..

Poslední fáze – regenerace

Poslední fáze je stejně důležitá, jako proces samotný.

Takže, nakonec už dát jen čas tělu, ať se po tom otřesu znovu seskládá a doplnit mu nějaký ten stavební materiál. Celkem podstatné, dle doporučení, která jsem si vyslechla, je dopřávat si dostatek odpočinku, čerstvého vzduchu a času stráveného v přírodě a doplňovat vitamíny a minerály, včetně nějakých adaptogenů (jako je třeba Cordyceps, nebo Coriolus) ještě nějaký čas poté, co se nám uleví. Já to cítím jako ještě měsíc po… než se vše, co bylo v těle oním procesem rozvířeno, znovu usadí na své nové místečko.

Z vitamínů mě oslovilo doporučení na vitamín D a C. K tomu probiotika a minerály – já mám Hořčík, Vápník, Zinek (prý je fajn i Selen). A k tomu ten Cordyceps. A pro zichr celou dobu i v průběhu používám Dračí krev – to je můj věrný parťák, na kterého nedám dopustit – neboť celoživotně nepoužívám žádné chemikálie, ani antibiotika.

…Proč zrovna každý z těchto kousků, to je na delší povídání, ale můžete si pogooglit…

Závěrem…

Shrnuto, podtrženo… pro mě bylo setkání s covidem maturitní zkouškou, kde jsem byla donucena (a měla tak možnost) použít všechno, co jsem se kdy při práci na sobě naučila, v praxi a ještě jednou prozkoumat, jestli jsem za ten poslední rok opravdu vyčistila všechen ten hluboce zakořeněný strach a jednání z něho vycházející.

Zkrátka finální velká prověrka. Zároveň mi také zpětně došlo, proč se covid někomu vracíněkomu ne a někdo ho prostě vůbec ani nepotřebuje.

Tento transformační proces, který nám pomáhá přeladit se na vibrace, do kterých právě vstupuje Země na své přirozené cestě Galaxií právě v tento čas (neb vše je propojené se vším), je tak nesmlouvavý a tak nekompromisní, obzvlášť pro někoho, kdo není až tak poctivě předem připraven (vyčištěn a uzdraven ze svých vlastních traumat), že by ten proces napoprvé opravdu nemusel přežít. A tak to potřebuje po dávkách. Takže pokud už jste se z něj jednou vykřesali, existuje veliká pravděpodobnost, že jste se rozhodli tu být a každé další setkání s ním – pokud bude potřeba – už zvládnete. 🙂

A i když vím, že to co teď napíšu je velmi bolavé pro mnohé z vás, napíšu to – jinak by sdělení nebylo kompletní. Ten, jehož duše už zkrátka nemá sílu nebo zájem tímto procesem úspěšně projít a pokračovat jako úplně nová bytost ve světě, který se teprve rodí a v němž nebude platit nic z toho, na co byla dosud zvyklá, zkrátka volí odchod ze svého fyzického já do jiné dimenze…tam na druhý břeh.

Můžu vám říct, že mám pocit, že jsem se toho okamžiku, kdy se ta duše rozhoduje, dotkla. A mám tedy pro každou takovou duši plné pochopení.

A k fenoménu, který je (jako vždy vše podstatné a zásadní v životě) tolik démonizován už dva roky a zneužíván k manipulaci s lidmi, k praktikám, na které by jinak nikdy nepřistoupili, mám velikou úctu, respekt a jsem hluboce vděčná, že si se mnou přišel pohovořit a věnoval mi svou energii a nasazení. ♥ (Trochu mi připomíná naší paní profesorku na střední – říkali jí Cruela a já ji milovala – byla nekompromisní, nepodbízivá, tvrdá, ale spravedlivá a byla skutečným mistrem svého oboru.)

A upřímně, já už jsem potřebovala, aby se mnou něco zatřáslo, abych se konečně pustila i těch posledních vykonstruovaných strachů a bolestí.

Takže já ze srdce děkuji…byla to jízda ♥

P.S. Konec starým strukturám…my už jsme přeladěni (zevnitř)

Pokud si dovedeme představit, že covid (ať už je to, co je to) je prvek, který přináší skrze transformaci našich těl změnu do našich životů a že vše to, co nás tolik varuje před covidem (politika, farmacie – tak jak ji známe, média), ve skutečnosti patří do „starých struktur“, jimž skončila tisíciletá vláda, tak se ani nelze divit, že tolik křičí „Pozor na něj! Je to šmejd! Zabíjí!“ Ano…jasně…zabíjí to staré a nefunkční v nás i v systémech, ve které jsme uvěřili.

A všechno to přitvrzování, vyhrožování, ohrožování, rozdělování atd. je jen posledním pokusem boje o záchranu života systému, který ví, že už skončil… a proto také ví, že nemá co ztratit…takže se nebojí nehorázně zkoušet, kam ho ještě pustíme. Ale proces změny je neodvratitelný. Změna přichází zdola…skrze nás. Srze naši transformaci… a té, jak vidno, se nelze vyhnout.

Tak trochu o tom povídám i v jednom ze svých videí s názvem PRACUJI NA SOBĚ protože SE MÁM RÁDA …Můžete mrknout 😉

A ZDE najdete odkaz na video-rozhovor s názvem O C*vidu trošku jinak, kde toto téma probíráme se Světlanou Čiberovou do větší hloubky a širších souvislostí.

Opatrujte se, moji milí…a mějte se rádi ♥

Míša

"Mou životní vášní je pomáhat druhým aktivovat v sobě svůj nejvyšší možný potenciál a stát se tak hlavním hrdinou vlastního příběhu." Kdo jsem, si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. Václav Codl napsal:

    K tomuto článku jsem se dostal z Vašeho videa (https://www.youtube.com/watch?v=_giK8oKqOt8)
    Článek je pro mne pobídkou k dalším zamyšlením.
    Možná bych našel něco, s čím bych mohl mít důvod s Vámi nesouhlasit… ale musel bych to pracně hledat – a s tím čas ztrácet nebudu.
    Zato se mi to, co píšete, jeví jako logické… a emočně to jako „poselství“ v pohodě přijímám.
    Rád jsem se od Vás přiučil a nechal inspirovat a to i přes to, že mi je přes 67 roků.
    Díky. 🙂
    Ještě na závěr:
    Jeden lékař se na netu vyjádřil, že je zde spousta lidí, kteří zde dosud „uměle“ přežívali pouze díky vnější lékařské péči…

    • Michaela Matějčková napsal:

      Nikdo nevidíme celou pravdu, ale právě tím společným sdílením můžeme uvidět její větší kus. Moc díky, Václave! 🙂

      • Jaru napsal:

        Dobrý den, mám dotaz, okolo Covidu chodím, potkáváme se na chodbách ve škole, v autobuse, … Pozdravime se a jdeme každý svou cestou? Jak je tohle možné, že ke mě nechce..? Tím neříkám, že ho chci, i můj syn byl C+ a já to nechytla…? Je i k tomuto nějaké vysvětlení? Děkuji

        • Michaela Matějčková napsal:

          Krásný den 🙂 Mám kolem sebe pár přátel, kteří se s ním nepotřebují blíže seznamovat…a našla jsem u nich společného jmenovatele – a doufám, že se o tomto tématu budeme bavit v rozhovoru s paní Čiberovou na její youtube platformě 🙂 Takže možné to je 🙂 Řekněme, že děláte některé zásadní věci velmi dobře a „držíte vibraci“ 😉 Jinak, kdyby vás zajímaly podrobnosti těch podobností, písněte mi mail, prosím 🙂 A nebo sledujte videa paní Světlanky Čiberové – věnuje se tomuto tématu v rozhovorech s hosty…třeba tam najdete svůj osobní vhled do situace ♥ Míša

  2. Petra napsal:

    Úžasně napsaný článek. Také jsem to podobně prožívala při této nemoci. Celou noc při zimnici a teplotě jsem jakoby bojovala, bilancovala mezi „dobrem“ a „zlem“. Jako bych bojovala o svou duši. Potom přišly další fáze, které popisuje. Pláč, emociální čištění, strachové bloky, rozrušení, rýma, ztráta čichu a pálení. A pak se mi otevřelo srdce lásce a já se naladila na Božské… nádherné stavy jednoty a lásky.

    • Michaela Matějčková napsal:

      Děkuji za sdílení, Peti ♥

      • Milá Michaelo, před pár dny jsem Vás objevila na YouTube a jsem skutečně šťastná. Zřejmě pocházíme ze stejné planety ;-); Vy mluvíte tou samou řečí jako moje duše. A Vaše líčení Vašeho setkání s covidem mi naprosto potvrzuje to, co uvnitř intuitivnivně vím. Se všemi popisy těch fází; fyzické, emocionální a mentální tělo. (Já jsem do dnes covid neměla. Anebo možná ano aniž bych to věděla.) Děkuji mockrát, Vaše videa i tenhle text mě obohacují. Jsem moc ráda, že TO vědomí mluví skrz tak mladou ženu a tím jistě tu mladou generaci osloví. Přeji Vám ze srdce požehnané časy.

        PS: Omlouvám se za mojí Češtinu. Žiju už skoro 30 let v Německu a moji transformaci prožívám tedy především „německy“.

  3. Vy jste, Míšo, stonala se mnou? 🙂 Mnoho bodů, které jste tu popsala, jsem prožívala velmi podobně. Jakobyste mi mluvila z duše. Díky za článek. Krásně to zmapoval a mě ještě tu a tam něco docvaklo. Hodně radost, lásky a životní pohody přeje

    Zuzka Š.

  4. dita drbalová napsal:

    Milá Míšo, respekt, obdiv, poděkování a hluboké soucítění vám chci touto cestou vyjádřit. Průběh velmi velmi podobný, podobná slova, prožitky a pocity. Ano coviďáček je proces a nám s mých drahým mužem ani nejde říkat nemoc, prostě proces, který je potřeba projít, pokud to opravdu potřebujeme :)). Mám v tom průběhu jednu část jinou, je to 7 týdnů a já stále cítím zbytečky něčeho co ke mně tak úplně nepatří a po shlédnutí vašeho videa jsme si na zítra naplánovali čas na meditaci a věřím, že to dočistím a bude dobře. Přetrvávají zvláštní pocity, fyzické v krku a pocitově taková ostražitost a psychická únava. Strachy a úzkoti byly po dlouhé měsíce mým hlavním procesem transformace a tak nějak cítím, že covid mi pomohl velkou část urychleně odprožít a nechal mi „zbytečky“, které mohu a mám zvládnout sama a já chci vědomě a ze svého plného rozhodnutí tento proces dokončit – nikoli pod „nátlakem“, vědomě sama za sebe, snad mi rozumíte. Děkuji vám z celého srdce a prosím pokračujte, vaše sdílení má obrovskou hodnotu. Zůstávejte v lásce a sama sebou. Dita

    • Michaela Matějčková napsal:

      ♥ Milá Dito, Děkuji Vám ze srdce za sdílení… A držím palce. Cítím to podobně.

  5. Eva napsal:

    Já jsem byla „nemocná“ jen v noci : zimnice,pocení , kašel . Přez den jsem musela být „fit“ protože jsem právě byla na turnuse a musela jsem se starat o dva lidi. Až když jsem stratila čich tak mi došlo „, u to není jen tak“.. Přez den to šlo,ale ten den když jsem stratila čich, jsem dostala strach.Co stejnou bude v cizí zemi u cizích lidí.Ale nějak mi rozum zavelel“ vzpamatuj se a nebuď hysterická..“Začala jsem na sobě pracovat. Nikdo nic nevěděl ani doma ani u těch kde jsem byla a ani se nikdo nenakazil. Toť moje skušenost, když jsem překonala první strach tak mi bylo každý den Už také mám .67. Zdravím

  6. Petra napsal:

    Míšo, taky jsem jela s Covidem na stejné vlně jako ty , jako bys popisovala moje stavy . Celé mě to najelo paradoxně až po obdržení sms s pozitivním výsledkem.=spouštěč. Naštěstí mi vše trvalo cca 11dní. Bylo to rychlé.Dekuji za sdílení.ps. Cítila jsem jak se mi krásně načítaly strachy z kolektivního vědomí…jen jsem seděla a říkala mozku, toto přeci není moje, moje srdce to takto cítilo a nestozožnilo se s tím.❤️ Úžasný kompas!S laskou Peťa.

  7. Monika napsal:

    Ahoj, Miška!
    Ja som mala COVID 12/2020, celkovo som mala ťažkosti 3 dni – najprv triaška, zimnica, teplota, zo dňa na deň bola ale teplota nižšia. Tú najvyššiu teplotu som mala 1.deň. Mojím najväčším strachom bolo, že „čo keď zomriem“. Som matkou samoživiteľkou syna, čiže môj strach súvisel aj s tým, že syn ostane sám. Keď som ležala v posteli, položila som si otázku: „A čo by sa stalo, keby som naozaj zomrela?“ Odpovedala som si asi v tom zmysle, že syn by išiel asi k mojim rodičom (vzťahy v našej rodine nie sú ideálne, ale ani beznádejné) a ja by som bola niekde, odkiaľ už sa oňho nemôžem starať. Ale pokiaľ by to takto dopadlo, určite by to malo nejaký dôvod a tým pádom aj nejaké riešenie. Jednoducho určite by to nebola konečná… Tieto myšlienky ma výrazne ukľudnili. Mala som pocit, že som si tú situáciu vlastnej smrti tak trochu virtuálne prežila v zmysle následkov na fungovanie rodiny. Počas COVIDu som veľa spala, aj 4x denne (celkovo určite viac ako 12 hodín, možno aj 14-16). Na 4.deň som mala pocit, že by som kľudne mohla ísť do práce. Na 6.deň sa mi ale akoby začali ťažkosti vracať, výrazne ma boleli kríže a trochu aj ostatné svaly. Proste pohybový aparát sa priečil. Bolo jasné, že nie je čas to „hrotiť“. Potom prišli Vianoce, takže môj domáci pobyt s COVIDom bol cca 3 týždne. Dá sa povedať, že v celom roku 2021 som s niečím zápasila. Väčšinou s tými situáciami, kde som výrazne tlačila na pílu a snažila som sa niečo ovládať vôľou. Problémy sa prejavili v niečom, čo sa vôľou ovládať nedá – v hormónoch. Skončila som s problémami gynekologického charakteru. Lekárka mi nasadila hormonálnu liečbu, ktorá ma totálne rozobrala. Bola so zrelá na skok z balkóna (nervozita, predráždenosť, mesiac trvajúca nespavosť, stres vyšpikovaný na maximum). Povedala som si, že to bude riešiť tak, ako COVID, nechám telu priestor, nech sa s tým vysporiada. A aj sa tak stalo. Neviem, či sa dá povedať, že som „v poriadku“. V každom prípade som sa naučila alebo sa postupne učím podriaďovať sa múdrosti tela a pri akýchkoľvek prvotných náznakoch problémov sa snažím dať priestor telu na nápravu. Čo sa týka emočnej a psychickej roviny, opakovane v priebehu roku so zažívala situácie, kedy som sa „vyrevala“ nad reklamou s prosbou o pomoc onkologicky chorým deťom, pri vianočných filmoch, ktoré končili nájdením osudovej lásky a podobne. Asi to tak bolo treba. Dnes som si dala challenge: nebudem nosiť rúško a uvidím, kedy ma ten Omicron nájde. V princípe tie protiepidemické opatrenia nehrotím už dlhšie. COVID som inak dostala v čase, keď som si povedala, že začína byť husto a bolo by dobré začať nosiť rúška.

    • Michaela Matějčková napsal:

      Držím palce, Moni… s vědomím, že život nám nikdy nepřinese nic, na co nemáme plný potenciál to zvládnout.

  8. Eja napsal:

    Ahoj Miška,
    ku mne „zavítal“ covid s vysokými trojdňovými bolesťami hrudnej chrbtice, nikdy predtým som také bolesti nezažila. Posledný večer mi to výrazne vystreľovalo dopredu medzi prsia, musela som silne držat hruď oboma rukami…Teploty žiadne,ani kašeľ. AG test pozitiv. Toto bola tá fyzická časť, ale poriadne ma prevalcovala až tá emočná…prišla následne a plakala som pri nej ako päťročná, a to niekoľko dní, až tak, že som si musela v práci vziať na pár dní opäť voľno. Detto čistiaca osobná tretia časť. Plakala som kvôli sebe, kvôli rodine, a neviem, či mi uveríš, ale hlavne kvôli ľuďom, ktorí sa nikdy neotvoria…Vždy, vždy, keď niekto trpí, veľmi ma to zasiahne, a táto covidstory ma týmto poriadne prevetráva. S odoznievaním skenovania prišiel zároveň nádherný kľud, vyrovnanosť – a poznatok, že život je jednoDUCHÝ, ak je ZLOžitý, treba sa stíšiť…Krásny a pokojný večer všetkým.

  9. Milá Michaelo, před pár dny jsem Vás objevila na YouTube a jsem skutečně šťastná. Zřejmě pocházíme ze stejné planety ;-); Vy mluvíte tou samou řečí jako moje duše. A Vaše líčení Vašeho setkání s covidem mi naprosto potvrzuje to, co uvnitř intuitivnivně vím. Se všemi popisy těch fází; fyzické, emocionální a mentální tělo. (Já jsem do dnes covid neměla. Anebo možná ano aniž bych to věděla.) Děkuji mockrát, Vaše videa i tenhle text mě obohacují. Jsem moc ráda, že TO vědomí mluví skrz tak mladou ženu a tím jistě tu mladou generaci osloví. Přeji Vám ze srdce požehnané časy.

    PS: Omlouvám se za mojí Češtinu. Žiju už skoro 30 let v Německu a moji transformaci prožívám tedy především „německy“.

  10. Pavla Malá napsal:

    Moc vás zdravím Míšo a děkuji za váš souhrnný pohled ze všech rovin, souzním, hezky napsáno. Ráda bych se zeptala, jestli máte zkušenost s bušením srdce,s čím je to spojeno, také se strachem? Děkuji za odpověď.

    • Michaela Matějčková napsal:

      Dobrý den Pavlí, děkuji za komentář 🙂 Ano, já s tím mám osobní zkušenost…ale při troše poctivého uvažování už delší čas a stále se občas „zjeví“. Mně k tomu zapadá informace o otevírání srdeční čakry – což může souviset i se strachem to srdce otevřít. Jakoby to byly dvě strany jedné a též mince s názvem otevřené srdce. Alespoň tak to vnímám u sebe. Samozřejmě nejlépe víme každý sám, zda je to bušení „v pořádku“ a nebo je nám „podezřelé“. Pro mě je zajímavé vždy pozorovat, jakými tématy v osobním životě se zrovna v době, kdy se mi to děje, zaobírám – bývají tam spojitosti a zajímavé indicie 😉

      • Pavla Malá napsal:

        Mìšo,velice vám děkuji za názor, ktrerý vychází z vaší osobní zkušeností. Je pravdou, že i u mě srdeční čakra může hrát roli a souvislostí určitě nacházím a vnímám. Přeji hezké dny.

  11. Markéta napsal:

    Krásný den Míšo, děkuji za vaši práci, jsem moc ráda, že někdo takový tu je. Článek je úžasný, kéž by tohle věděl každý.
    Mám dotaz ohledně ztráty čichu, covid jsem mela v listopadu, čich stále nemám, co za tím mám hledat? Jak to chápat? Rýmu jsem u covidu neměla vůbec, pouze ztráta čichu… Za případnou odpověď budu moc ráda ❤️
    Děkuji, Markéta

    • Michaela Matějčková napsal:

      Děkuji Vám za reakci, Markét, Na Váš dotaz odpověď nemám 🙂 Zřejmě to budete Vy, kdo ji přinese do našeho společného prostoru…zkuste hledat v psychosomatice 😉 Zajímavé info lze najít na stránkách empatia.cz (Duchovní příčiny nemocí) – zda tam je i něco o čichu, netuším. Hledala bych hesla nejen o ztrátě čichu, ale i o schopnosti plně se nadechnout (takže klidně i něco o astmatu), mohla byste tam zachytit nějaké indicie. Nádech je spojkou mezi naším fyzickým já a duší. Proto, když chcete někoho odpojit od vyššího vedení (což je kombinace intuice a selského rozumu), je dobré mu „zakázat“ naplno dýchat, skrze různé nejen „látkové pomůcky“ – krásně to vysvětluje R. Němeček zde: https://www.youtube.com/watch?v=Yto5BTmxweg
      Těším se na sdílení Vašeho „AHA“, až svou odpověď najdete 😉 Držím palce, Míša

  12. Honza Kastel napsal:

    Moc Vám děkuji Míšo za obohacující článek plný osobního sdílení 🙂 Mějte se krásně

  13. Milan napsal:

    Dobrý den, Míšo,

    stejně jako Vy jsem si i já prošel před pár týdny Covidem, celé to trvalo zhruba 10 dní. Ty dva roky, co nás denně straší a děsí Covidem, mne přiměly se hluboce zamyslet nad tématem smrti. Co pro mne znamená, zda z ní mám strach a pokud ano, tak proč. Po čase jsem zjistil, že jsem zcela imunní vůči vší té manipulaci, počtu nově nakažených, hospitalizovaných, zemřelých atd. Po dalším čase jsem si uvědomil, že na mě nic z toho nefunguje. Začal jsem v sobě pociťovat hluboký vnitřní klid. Smrt neexistuje. Je to jako změna skupenství u vody, ale pořád je to voda, jen mění formu. V jeden moment jsem dokonce uslyšel vnitřní hlas, který se ptal a současně i sám odpovídal… „z čeho máš strach? Ze smrti? Kolikrát už jsi tu byl… Nesčetněkrát. Přicházíš a odcházíš. Odcházíš z domova, objevovat nové věci, zkušenosti a zážitky a poté se rád vracíš domů, načerpat síly, spočinout. A po čase opět zvítězí zvědavost a Ty se vydáváš na nové dobrodružství skryté ve hmotě. Copak chodíš každou noc spát se strachem, že se ráno opět probudíš? Upokoj se, nic takového jako smrt neexistuje a Ty to dobře víš. Rozpomeň se!“
    Od tohoto okamžiku mě zalil neuvěřitelný vnitřní klid. Když jsem po PCR testu dostal na mobil zprávu, že jsem Covid pozitivní, byl jsem v naprostém klidu. Co nejhoršího se může stát? Přejdu na druhou stranu závoje. Pokolikáté už? Uvnitř jsem zvláštním způsobem cítil, že se nic z toho nestane. Plně jsem se odevzdal životu, přestal o něj bojovat, strachovat se a lpět na něm. Byl jsem v očekávání čehokoliv, ale se zvláštním klidem a mírem. V uvozovkách nejhorší možná scénář: návrat zpět domů, na druhou stranu závoje. Cítil jsem, že cokoliv spjatého s Covidem bude jen letmé setkání, že si nemáme vzájemně co říct, co předat. První dva dny jen lehká zimnice, lehce zvýšená teplota, lehká únava, bolesti kloubů a páteře. Od třetího dne lepší a lepší, přesto jsem si to raději protáhnul na oněch 10 dní. Zpětně jsem za tuto zkušenost rád.

    • Michaela Matějčková napsal:

      Milý Milane… Ze srdce Vám děkuji za Vaše sdílení. ♥ Pro mou duši je taková lahoda číst tak moudré, jasné a života plné řádky, jež i mně znovu víc a víc naplňují vnitřním mírem. Krásně jste popsal z mého pohledu nejpodstatnější proces v životě. Díky Vám! S láskou, Míša

  14. Renata Breneau napsal:

    A jak je to s těmi, kteří mají např. 3x Pfeizera ? Ty ovládl strach hned na samém začátku. Ale COVID nikdy nedostali. Naopak se těší dobrému zdraví. Znám hodně takových lidí.

    • Michaela Matějčková napsal:

      Přiznám se, že já osobně se tím nezabývám. Budu-li však vycházet ze své zkušenosti, kterou jsem se zde pokusila posdílet, jde o prvek, který nás transformuje…pokud někdo aplikuje do těla cokoliv, co transformaci zastavuje, samozřejmě, že to vždy nese své důsledky. Ale vzhledem k tomu, že tato cesta nebyla mým rozhodnutím, nemám osobní zkušenost a tedy nemohu sdílet, jak to takoví lidé „mají“… Pokud mezi lidmi s touto zkušeností máte nějaké vnímavější duše, rozhodně bych se zeptala spíš jich. Oni nejlépe dovedou vnímat (či nevnímat) jemnocitem změny ve svém těle i vyzařování.
      Jinak na všeobecné rovině si dovoluji doporučit ku poslechu Vlákna stvoření pana Jaromíra Schmidta – hezky a srozumitelně vysvětluje tyto zákonitosti zasahování do přirozených procesů těla i vývoje duše. A že, pokud se toto přenastavení DNA nepřenese na další generaci, máme schopnost se „vrátit“ do původního „zdravého nastavení“ zpět, protože naše DNA si ještě pamatuje, jak to bylo před „zásahem“.
      Já sama za sebe ctím rozhodnutí každého člověka, včetně důsledků, které to s sebou nese a jsem šťastná za jakoukoliv výhybku, která ty, kteří se rozhodli jinak než já, potká a umožní jim fungovat zvesela dál ve zdravém těle za asistence zdravého ducha a silného vnitřního vedení.

  15. Renata Breneau napsal:

    Děkuji za vyčerpávající odpověď.Ladí mi s úrovní , kterou z vás cítím.
    Bod, který je mimo hru a současně v ní. OK.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.