PŘIJÍMAT JE NEBEZPEČNÉ – obranný mechanismus v praxi

Jsou příběhy, které by se daly vyprávět hodiny, ale často není komu a ne vždy je to nutně potřeba. Proto věřím, že i tento náhled postačí a splní účel.

Když jsem naposledy přijímala v plné autenticitě své ženské energie – tedy své přirozené jemnosti, citlivosti a vnímavosti, bylo mi 10 let. Jenže, protože mi daná zkušenost přinesla hluboké zranění a ztrátu důvěry i pocitu bezpečí na světě a uvrhla mě do vězení samoty – s pocitem „jsem na všechnu tu tíhu sama“ protože se nemám na koho obrátit v tak intenzivní bolesti – zavřela jsem se.

Zavřela jsem svou autenticitu, jemnost, zranitelnost i citlivost (kam to šlo – takže jen vůči sobě) a taky jsem si vytvořila obranný mechanismus, abych už nikdy nemusela NIC přijmout.

Odhalení v praxi…

Ten obranný mechanismus vypadá jako „odporový magnetismus“ – který ode mě odpuzuje jakoukoliv návratnost všeho, co do světa ve své bujné kreativitě vypouštím. A dokonce si ten magnetimus i fyzicky uvědomuju – cítím, když se spustí… Výsledek v mé dospělé realitě? ➡️ Ať vyprodukuju cokoliv, „neprodává se“.

Představte si to tak, že se vám něco fakt povede, a vy prostě vnitřně cítíte, že to je ono a pomůže to mnoha lidem a osloví je to. A v tu chvíli se z vašeho podvědomí vyřítí obrovský tank, který se snaží tento příjem hojnosti (ohodnocení za vaši práci) zatlačit zpátky, odkud se ten „příjem“ vydal. – „Hlavně ne ke mně!“

Jakoby vám ze solaru a srdce v tu chvíli začal vycházet protitlak , který jako píst drží od vás co nejdál to, co je na cestě k vám. A to klienti cítí. 🙂 Takže i když by je daný produkt zaujal, jejich intuice zavětří, že tady něco neplyne hladce a zahlásí „tohle ne“.

Dopad „magnetismu“ ve hmotě…

Když jsem poprvé vypustila do světa svůj Online kurz Práce s vlastní energií, neměla jsem zkušenost a netušila, jak to probíhá – takže jsem se nestihla bát! Po prvních objednávkách jsem zajásala, ale jakmile ZAČALY PŘIBÝVAT, lekla jsem se a něco ve mně začalo produkovat tenhle magnetismus. A objednávky se zastavily. Woala! Obranný mechanismus je jednička! Opět mě skvěle zachránil – nenechá mě znovu prožívat PŘÍJEM, protože ve mně se ve chvíli, kdy mám přijímat víc, než jsme zvyklá, tedy málo, nebo nic – oproti výdeji mé energie – spustí totální panika. Proč?

No, protože ten příjem KDYSI, když jsem byla malá, byl tak trochu nad moje síly i představy. A zanechal mě samotnou ve světě pokřivených dospělých, kteří se všichni (uzavřeni do svých ulit jejich obranných mechanismů) tvářili, že se přece nic nestalo. Ale stalo. Třeba já jsem v tom okamžiku předčasně dospěla. Nerozhodla jsem se proto, jen jsem důvěřovala. Chtěla jsem věřit, že láska otce (i když nevlastního) tady na tom světe pro mě přece jen je. Toužila jsem být milovanou dcerou – jako každé dítě. A od té doby už jsem věděla, že svět je nebezpečné místo, lidé jsou nevypočitatelní a nebezpeční – muži obzvlášť – a že jsem na všechno sama.

Více o tématu pokřivených dospělých a jak to vlastně vzniká si můžete přečíst v článku VZTAHY BEZ KOMUNIKACE? Co vlastně tvoříme?.

Příjem bolí, odpojím se…

V intimních vztazích jsem byla schopná fungovat pouze dokud jsem byla odpojená od svého cítění – fungovalo jen tělo a podle toho to také vypadalo. Když jsem pak konečně našla láskyplný přístav a řeklo by se „teď už bude všechno růžové“ – opak byl pravdou. Všechny nánosy bolesti, které jsem kdy kde „nabrala“ se začaly vyvalovat ven a moje obranné mechanismy začaly bít na poplach. Takže jsem si najednou mohla všimnout, že i když si nutně potřebuji odpočinout, moje tělo se prostě NEDOKÁŽE uvolnit na víc než pár vteřin – že i spím „v křeči“. Samostatnou kapitolou potom byly každoměsíční, nesmírně vyčerpávající, agonické bolesti při menstruaci. A touha po láskyplném spojení s partnerem, které se však neslučovalo s taktikou emočního „vypnutí se“.

Uvolnění = přijetí – a to je přece nebezpečné!

Příběh, který tomu předcházel teď vynechám, ale tenkrát to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem si dovolila nebýt silná a uvolnit se. Od té doby už se mi to až do dnešních dnů nikdy nepodařilo. To byl první silný impuls začít hledat – CO se sakra stalo?! Proč mi nejde se uvolnit, když jsem v bezpečí? Vždyť mám kolem sebe fajn lidi, vnímavého a silného muže…

Vytěsňovat nejde do nekonečna

Vytěsňovat nejde do nekonečna. Jednoho dne se kapacita našeho nervového systému naplní a přeteče jako pohádkový hrnec kaše. Nemůžeme utéct sami před sebou, ani před tím, co nás utvářelo. Protože i kdybychom to vydrželi my sami (před sebou) tutlat a vytěsňovat až do smrti, stejně ten zápis v rodinném systému zůstane. A dřív, či později ho někdo bude nucen najít a vytáhnout na světlo. Není lepší dovolit si tu úlevu, „že to můžu sdílet“ přeci jen zažít ještě na vlastní kůži? Protože můžete. A věřte mi, že vaše duše vám za to neskonale poděkuje. A vaše rodina nakonec taky.

Co a jak si „předáváme“ si zase povíme příště. Jisté je jen jedno, nikdy se nic neztratí a vše potřebuje být uviděno a přijato. Tím uzdravujeme letité bolesti své i svého rodu. Je k tomu však potřeba bezpečné prostředí – které může nabídnout i terapeutická služba. A dokonce ani není nutné vše znovu prožívat, abychom danou bolest v sobě dokázali uvolnit – pokud je pro vás toto téma aktuální, můžete využít velmi jemnou a laskavou Individuální terapii.

Co se v mládí naučíš…

Příběh, který jsem vám dnes vyprávěla, nezačal „náhodně“ v mých deseti letech. Schopnost vnímat a chránit vlastní hranice se formuje někde úplně jinde – mnohem dřív. Její kořeny sahají mnohem hlouběji do vzorců komunikace a vztahování se, v nichž vyrůstáme jako malé děti. O tom, jak naše rané vztahy formují naši schopnost přijímat dobré věci v životě s důvěrou, si ale povíme někdy příště.

Pro teď postačí, přestaneme-li utíkat sami před sebou i před sebou navzájem a začneme (minimálně sami pro sebe doma) vytvářet bezpečné prostředí, v němž dokážeme zcela přirozeně naplňovat své potřeby a dosycovat svá „prázdná“ místa – zdravě a vědomě.

Je čas na cestu zpět k sobě… uzdravit svou bolavou duši i srdce.

S láskou a úctou ke všem našim příběhům, M.