VZTAHY BEZ KOMUNIKACE? Co vlastně tvoříme?

Co přesně nám přináší přátelství, nebo setkávání s druhými lidmi, když si vzájemně nenasloucháme?

Zastavili jste se nad tím někdy? Pozorujte klasické setkání s partou přátel, nebo rodinou. I když se vidíte rádi a atmosféra působí pohodově – každý mluví jen o tom, „co on“, „jak to má on“. Tak trochu to spíš vypadá jako na přehlídce kohoutího peří. Jako bychom vzájemně soutěžili a zároveň se utvrzovali v tom, že my jsme my – ale neprobíhá tam komunikace.

Komunikace je přece spojení. Cesta, která spojuje bod A a bod B. Komunikace propojuje a dokáže vystavět mosty tam, kde dříve byla jen propast a prázdné duto. Pokud tam neprobíhá propojení, proč vůbec společně sdílíme prostor a třeba se i pravidelně setkáváme? Co nám to vlastně přináší?

Komunikační ping pong…

Uveďme si drobný příklad tohoto zvláštního ping pongu, který považujeme za komunikaci: Třeba na společné párty: „Jé, děkuju, já si radši nedám, čerstvý česnek mi nedělá úplně dobře.“ Reakce nabízejícího: „To já ho miluju, cpu ho úplně do všeho. A to jsem ho tam ještě nedával tolik!“. – Tak to asi ani nebylo třeba dodávat vzhledem k chuti.

Případně na rodinné oslavě, když se vás někdo zeptá, jak jste se dnes měli a vy odpovíte, že dnes to bylo náročné a cítíte se docela unavení. A v odpověď se ozve něco ve stylu: „Dokud nemáš děti, nevíš, co je únava.“ nebo „Počkej, až Ti bude tolik, co mě, co mám říkat já?“, „Dnešní mládež je moc přecitlivělá.“… nebo jiné perličky. – Co dodat? Podpora nade vše.

Nebo, když máte náročné období a sedíte s kamarádkou u čaje. A nekoncentrovaně vyprávíte páté přes deváté, jak je vám těžko z dané situace a jak si nevíte rady (tedy právě komunikace mohla pomoci utřídit si myšlenky a uvolnit emoční tenzi). A dozvíte se něco ve stylu: „Prosím Tě, tak už to neřeš, ne? Stejně to nezměníš. A žiješ jenom jednou.“ – No právě, ráda bych.

Nezajímáme se o sebe…

Namísto ZAJÍMÁNÍ SE o svět druhého a důvod toho, proč říká, to co říká vedeme „nevyslyšené“ sebe-potvrzující monology. A přitom, kdybychom se o sebe navzájem zajímali, mohli bychom se dozvědět něco o světě tam venku. Lépe bychom pak třeba porozuměli svým dětem, manželovi, kamarádce, nebo třeba babičce – ale také sobě a svým vlastním potřebám.

Pokud druhým neustále jen pokládáme před obličej naše názory, jak něco vnímáme MY, jak to máme MY – tak se o nikom a ničem jiném nikdy nic nedozvíme. Druzí se nám nikdy neotevřou – a co je nejdůležitější – nebudou v nás mít důvěru. Protože my jim nedáváme najevo, že máme zájem o to, co se děje v jejich nitru, nebo co a jak prožívají. Že jsme tu s nimi a zajímáme se o ně.

Jak vzniká nedůvěra…

Pokud nás někdo vnímá, naslouchá nám a zajímá se o nás, náš nervový systém dostává zprávy o tom, že je tu někdo, na koho se můžu obrátit kdykoliv potřebuji něco sdílet.

Ale co děláme my? My úplně klidně hlásáme do prostoru naše názory na situace, které jsme nezažili a většinou o nich nic nevíme – a přesně proto na ně máme jasný názor! Aniž bychom věděli, že vedle nás sedí někdo, kdo touto situací sám prošel (a ví, že nic není jen černé nebo bílé a že existují situace, ne které nejde mít názor) – a my se v tuto chvíli stáváme tím posledním, s kým by něco takového chtěl sdílet.

Schválně, kolikrát jste slyšeli úplně automatické a necitlivé odsouzení někoho nebo nějaké situace v „nevinném“ názoru druhého člověka – „No, tohle bych nepřežila!“ nebo „Chudák, to má zničenej celej život!“, „Tyhle lidi by měli skončit v léčebně!“ atd. To vám ve chvíli, kdy vy sami jste něco takového zažili fakt nepomůže… O to víc, když jste třeba dítě.

Sami si tak zavíráme dveře k srdcím a příběhům druhých lidí, neochotni vyslechnout si jejich příběh – a pak se divíme, že se cítíme sami a musíme se pořád ujišťovat, že jsme dostatečně celiství a v pořádku tak, jak jsme.

Chráníme se před blízkostí…

Tímto typem ne-komunikace sami sebe uvězňujeme do obranných ulit – a odtrháváme se od druhých. Čímž nenaplňujeme svou niternou lidskou potřebu po spojení. Jenže my to spojení potřebujeme cítit, abychom se cítili celiství a v bezpečí. A my tím, že si prostě jenom „nevidíme“ do úst – a často ani do vlastní hlavy – natož do hlavy někoho jiného, kolem sebe vytváříme neprostupné hradby pro příjem čehokoliv dalšího.

A protože jsme uzavření, zavíráme se také před přirozeným proudem životní energie a cítíme se (emočně) nedosycení. Pokud jsme ještě k tomu vyrůstali v prostředí, kde jsme nebyli podporováni, nebo na nás dokonce bylo pácháno násilí – a všechny tyto rány jsme neměli s kým sdílet a nebyl tu nikdo, kdo by nám pomohl tu bolest zvládnout – něco v nás se pokřiví.  A my potom žijeme jako vnitřně pokřivení ( = nedosycení a před druhými uzavření) dospělí a přitom někde v nitru pořád toužíme po naplnění, pocitu lásky a přijetí.

A pak se nám, nebo někomu kolem, nás narodí dítě…které ještě je otevřené a působí tak vůči zavřeným dospělým jako lampa pro můry – a jejich vnitřní světlo (skrze jejich otevřenost) se dotkne někde uvnitř potlačeného vnitřního světla těchto pokřivených dospělých.

A pak je otázka, jak na to zareagují – jaký měli příběh a co v něm bylo obsaženo… zda se tímto „světlem“ touží naplnit a jen trošku zapomenou, že nejsou jen to jejich světýlko uvnitř, ale taky dospělá, silná a pro děti silně autoritativní „schránka“ – a pak se klidně stane, že takový „dospělý“ neodhadne „míru“ a nasycuje se způsobem, který je pro dítě silně traumatizující a poškozující – sem patří téma sexuálního obtěžování a zneužívání dětí.

Teď úplně vynechávám jakékoliv rituální aktivity ( i když princip o světle a můrách je podobný) – mluvím o tom, co se děje ve společnosti mezi tzv. „obyčejnými lidmi“.

A nebo, zda v dotyčném pokřiveném dospělém toto světlo vzbudí neřízenou agresi na základě jeho vnitřní bolesti a bude se snažit ho co nejrychleji (či nejkrutěji) uhasit – aby mu nepřipomínalo něco, co mu tak bolestně nebylo dopřáno.

Co s tím můžeme udělat my?

Z bolavých dětí vyrůstají nevypočitatelní a nevyrovnaní dospělí. A ti potom vytvářejí tento svět pro naše děti. Chceme to takhle dál? Nebo je načase začít si klást ty zásadní a nepohodlné otázky? – Jak a proč ne-komunikujeme jasně a čistě. Čeho se bojíme? Před čím v sobě utíkáme?

A jak vlastně taková „funkční“ komunikace vypadá? ↙️

Stačí si uvědomit, že kdykoliv kdokoliv cokoliv řekne, mluví o sobě a o tom, jak on vnímá danou situaci, nebo prožitek. A my se můžeme začít ZAJÍMAT o to, proč to tak vnímá, co se v něm vynořuje za pocity, když se tohle děje – nebo proč k něčemu cítí odpor.

Tím, že se o druhého zajímáme (a doptáváme se ho) pomáháme jemu samotnému zvědomit si souvislosti, k nimž by sám ve svém vnitřním automatismu nedošel – a přitom mu mohou pomoci najít mnohem šikovnější postoj či řešení dané situace. A navíc se dozvíme něco o potřebách lidí, kteří to mají právě jinak než my (protože třeba máme doma takové dítě).

Kdybychom se o sebe zajímali navzájem, tak na sebe potom nemusíme halekat, jak to kdo máme. Naše touha po vyslyšení a naslouchání je víc než patrná – a tím, že není naplňována, tak jsme se rozhodli, že i tak „to světu kolem všechno řekneme“ – i když se nikdo neptá.

Závěrem

A ten nejpodstatnější bod na závěr. Bezpečí našich dětí není o tom, že jim připneme na krk GPSku, budou se nám hlásit každých pět minut mobilem, že jsou v pořádku a další nesmysly, které je jen omezují a dostávají do úzkostí (protože jací dospělí z nich asi pak vyrostou, že?).

Důvěra je vzájemná symbióza dvou prvků, které jsou ve spojení a ví o sobě, i když nejsou nutně 24 hodin denně v kontaktu. Nemůžeme ovlivnit všechno, čím naše děti nebo my sami procházíme. Můžeme ale ovlivnit, aby na to nebyly sami a mít možnost to včas řešit a nabídnout jim podporu. Ale abychom byli těmi, na které se obrací naše děti ve chvílích, kdy nás opravdu potřebují – musí nám důvěřovat – a důvěra přichází pouze po vybudování vztahu. A vztah je prostě o tom, že se zajímáme jeden o druhého.

Takže, když někdo odmítá pálivé jídlo, není podstatné dozvědět se, že „vás to ale nepálí“, ale to „co se děje s trávením, když jíš něco, co ti nedělá dobře.“

Když někdo sdílí, že se cítí unavený, nejspíš tím říká, že se na něco cítí sám a nezvládá to.

A pokud si dáme čaj s kamarádkou (což je vždy taková nepsaná terapie), abychom si dopřáli láskyplnou a přijímající zpětnou vazbu, díky níž se v nás může usadit zvířený emoční chaos i myšlenky, je dobré vybrat si kamarádku, která sama před svým vnitřním ne-pohodlím neutíká a dokáže trpělivě naslouchat, tedy být podporou.

Zkusme příště namísto svých obvyklých odpovědí vyzkoušet některé z těchto otázek – klidně si je můžete napsat na kousek papírku, ať je máte vždy u sebe:

Jak se v tom cítíš?

Jaký pocit Ti to přináší?

Jak se to projevuje?

Co bys teď potřeboval/a?

Co by Ti teď pomohlo?

Co by Ti v téhle situaci udělalo dobře? … atd.

Pokud je budete klást upřímně a dokážete pozorně naslouchat odpovědím na ně. Možná vás překvapí, co všechno a jak rychle se začne ve vašich vztazích měnit. A věřte mi, že vždy k dobrému – ať už se bude zdát počáteční průběh jakýkoliv. Přeci jen, nejsme na to zvyklí, že by se o nás někdo skutečně (a nezištně) zajímal. 😉

Držme si palce! A tvořme spolu lepší svět…nejen pro naše děti.

S láskou, M.