Až když nevím… začínám cítit | Denní zamyšlení

„Když nevím, mám konečně možnost cítit.“ 

Aneb… Abychom mohli začít cítit, musíme přestat myslet.

Pokud po nás život chce, abychom začali CÍTIT, vezme nám všechno, co nás od toho cítění vzdaluje. Bývají to situace, kdy prostě nejsme schopni „se hnout“ a jsme nuceni odpočívat takovým stylem, že skončíme sami se svými MYŠLENKAMI a POCITY. A protože jsme zvyklí mnohem víc pozornosti věnovat svým myšlenkám, než pocitům, jsou ony prvními, kdo nás začnou atakovat skrze strachy, které naše neschopnost se hnout přirozeně spouští.

Vprostřed oka hurikánu…

V posledních měsících  jsem se setkávala sama v sobě se situacemi takového kalibru, že jsem se jen tiše modlila, abych to VŮBEC přežila a ustála ten nápor. Najednou všechno, co mi vždy připadalo podstatné a děsně důležité, šlo stranou. A došlo mi, že jsem v situaci, která je zkrátka větší než já a já se buď nechám semlít tím silným a neústupným proudem a nebo „půjdu s ním“. Jenže jít s tím proudem znamenalo PUSTIT SE…pustit se všeho, čeho jsem se kdy držela právě proto, že mi to dávalo pocit bezpečí.

Nebyla jsem schopna nikde zvenku dohledat odpovědi, které jsem „potřebovala“ najít. Vše, co mohlo, se zabrzdilo, nebo utichlo. Vše, s čím jsem počítala se ze dne na den měnilo a odplouvalo v dál beze mě… na to nejsem zvyklá. Většinou si s energií Vesmíru celkem rozumíme a spolupracujeme. Jenže on mě najednou přestal vést. A já se cítila ztracená, vyděšená a sama vprostřed oka hurikánu.

A pak mi to došlo…

Pokud už vím, že se nejde té velké bouři vyhnout, nezbývá mi, než se snažit udržet VPROSTŘED oka hurikánu, to je jediné bezpečné místo, i když vše kolem se hroutí a mizí.

Takže cílem se stalo jen udržet se v onom středu, za jakoukoliv cenu. I přes všechny ty démony, co vylézají ven a snaží se mě strhnout  do onoho víru. Prostě jen být a POZOROVAT všechno, co probíhá… a víte, co se stalo? Když už jsem se s těmi vlastními „démony“ setkávala během dne pravidelně a několikrát za den, začaly mi připadat trapné jejich pokusy mě rozhodit.

Když je ego v plné zbroji…

Jinými slovy, objevila jsem, jak se mě pokoušejí zmást pasti vlastního ega a všech těch myšlenkových vzorců o mé nedostatečnosti a neschopnosti, opuštěnosti a samotě. A když takové kecy „posloucháte“ pořád dokola – ovšem z klidného místa ve STŘEDU toho blázince, zjistíte, že všechny ty myšlenky kolem vás jen proplouvají. To my sami jsme si zvykli je chytat. Když to přestaneme dělat, prostě zase odplují dál, školit někoho jiného, kdo je rád zachytí, aby dostatečně potrápil svou duši, neboť má pocit, že by to MĚL DĚLAT.

A ještě jedna věc se díky tomu stala…

Došlo mi, že jakmile už prostor mého zorného pole nezahlcují všechny ty sabotující a agresivní myšlenky, najednou CÍTÍM, jak mi v dané chvíli opravdu je. A že všechny ty pocity, které byly léta živené právě těmi nesmyslnými trapnými řečmi mých myšlenkových vzorců, nejsou ale VŮBEC PŘÍJEMNÉ. A že to je zřejmě důvod, proč jsem radši živila ty myšlenky, protože ty mě ubíjely tak nějak víc „zvenčí“ a tolik to nebolelo. Ale hurikán kolem mě neustával a já, protože jsem věděla, že cesty zpět není, měla na výběr už jen dvě věci:

• Buď to vzdám.
• Nebo tím prostě PROJDU.

A to „projdu“ znamenalo všechno to PROCÍTIT. Ale stejně jako u myšlenek…prostě to jen nechat proplout a nechytat se té plejády pocitů, které se valí ven…jen je pozorovat ze středu té vnitřní citové bouře.

Když zvolíte tuhle taktiku, třeba po nějakém čase zjistíte, že sice pořád NEVÍTE nic konkrétního, ale že velmi silně CÍTÍTE a vnímáte všechno, co nabízí přítomná chvíle. A že jste se najednou ocitli dost daleko pod povrchem toho, čím jste si mysleli, že jste.

Jinými slovy…

Pokud nám chce pánbůh (život, synchronicita, Vesmír) ukázat naši velikost a sílu, vezme nám všechno, co jsme si mysleli, že nás tvoří, abychom zjistili, že tu největší sílu a dary neseme ve svém vlastním nitru. A že i ten vymodlený pocit štěstí je přítomen v našem životě neustále, v každé přítomné chvíli…jen my jsme zvyklí nechat se od něj neustále rozptylovat, protože nás učili, že štěstí závisí na vnějších okolnostech.

Život je pro dobrodruhy…

A můj příběh samozřejmě pokračuje, ale to zas někdy příště 🙂 Jediné, co vám můžu slíbit, je, že jakmile zdoláme jeden level a druhý level, tak okamžitě nastupuje další, ještě většího kalibru. Ovšem pořád všechny ty zkoušky fungují na stejném principu – nezabývat se tím, co mi neslouží a vypouštět. Jen vyžadují vždy o kousek větší dávku odvahy a bdělosti. A vždy prověřují, jestli umíme použít vše, co jsme se cestou už naučili.