BOJÍŠ SE ZRANĚNÍ? Nemůže k tobě láska…

Při poctivé psychické přípravě na roli v divadelní hře, kterou jsme tzv. „oprašovali“ po prázdninách v našem ochotnickém divadle, jsem se ponořila do úvah o postavě, již bych měla ztvárnit.

A zjistila jsem, kolik je v ní sebezapření, tvrdosti a strachu, i když vypadá, jako panenka. Představuje přesně tu krustu, kterou si v bláhové naději, že díky ní nám svět už nikdy neublíží, vytváříme kolem sebe…než nám dojde, že čím jsme uzavřenější, tím se cítíme hůř a vyprahleji.

Emocionální krusta

Tedy jediné, čeho dosáhneme je ABSOLUTNÍ prázdnota a sterilita, do níž nemůže přijít žádný čerstvý láskyplný vánek, na který tak často marně čekáme. Čím déle čekáme, že nás něco zvenku vysvobodí z našeho „prokletí“, tím víc se energie strachu v nás zhušťuje. A pak máme často pocit, že „s tím nejde hnout“.

A díky pomoci pocitu beznaděje nad naším vlastním neštěstím, který se velmi ochotně připojí, se z původně nepřijaté emoce stane nebezpečný strašák. Nebezpečný proto, že ho nevidíme před sebou a nemůžeme mu čelit, ale CÍTÍME ho neustále v zádech, jak se snaží upoutat naši pozornost, abychom si ho všimli a komunikovali s ním.

V určité fázi se může zdát cesta ven z tohoto kolotoče až nemožnou, ale dokud nám v žilách tepe krev a dýcháme, nikdy nic není ztraceno 🙂

Jak čelit strachu?

Jedině odvahou. Zkrátka, abychom mohli vyvětrat zatuchlou, strašidelně vyhlížející místnost, musíme otevřít všechna okna dokořán. To znamená, zhluboka se nadechnout, otočit se čelem ke svému strachu a s důvěrou pozorovat, co vše z těch zatuchlých komor vylézá ven…a že je to někdy pěkně syrová 5D podívaná 😀

Stačí jen pozorovat a vnímat, čeho v nás se daný strach dotýká. A nechat ho se toho bodu dotknout. V té chvíli dojde k tomu nejpodstatnějšímu bodu celého procesu…můžete to prostě pustit ven. Vyplakat, nebo vykřičet, vydupat..ale dostat ven.

Odemčení brány srdce

Teprve ve chvíli, kdy si dovolíme pustit naše emoce ven, otevřou se naše zamčené brány srdce.

A pokud sebereme dostatek odvahy, už je nezavírejme. Nic horšího, než setkání s naším strachem nás stejně nečeká. 🙂

A ve chvíli, kdy máme brány srdce otevřené, může teprve vstoupit všudypřítomná láska, která se nikdy nikam netlačí, ale jakmile má prostor vstoupit, udělá to ♥

Tak abychom si shrnuly to podstatné na závěr. Lásku nelze ulovit, ani křečovitě držet zavřenou v pěsti, nebo v srdci… je třeba jí nastavit dlaň..otevřenou dlaň ♥

Užijme si každou vlnu, která nám projde srdcem, je to láska… ve všech jejích podobách.

Míša