Milovala jsem Tě… PŘÍBĚH DUŠE

„Milovala jsem Tě celým svým holčičím srdcem, duší i tělem. Hluboce, opravdově…celou svou bytostí. A bylo mi jedno, co to bude stát. Byla jsem odhodlaná se nikdy nevzdat. Protože jsem věděla své… své neuchopitelné…“

První záblesk…

Jsou mi tak tři roky. Jsem ve školce a hraju si svým osobitým způsobem, stejně jako všechny děti, kolem mě. Jenže najednou cítím jakýsi záblesk. Jako by se o mě otřela nějaká energie – energie, kterou znám. Věděla jsem, že tohle je energie muže, na kterého čekám. Pro kterého jsem se narodila a kterého chci ve svém životě najít, abych s ním mohla být. A toho dne se zrodil můj jediný životní cíl. Najít muže s touto energií.

První setkání…

Otisk energie toho muže pro mě byl tak silným zážitkem, že jsem nikdy nepochybovala ani na minutu, že ho najdu. Nevěděla jsem, jak, ale věděla jsem, že až ho potkám, tak ho poznám.

Mezitím jsem si žila svůj malý jepičí život a snažila se zařadit do kolektivů, v nichž jsem byla nucena fungovat. Ale ať se dělo cokoliv a bylo to jakkoliv těžké, měla jsem jistotu, že jednoho dne všechno to trápení skončí a setkám se s tím mužem, na kterého čekám. Byl mou hvězdou v dálce, co mě provede každou tmou.

A setkala, jenže jsem ho napoprvé nepoznala. Bylo mu 16 let a energie, která z něj vyzařovala byla sice velmi intenzivní a silná – takže jsem se vedle něj cítila téměř paralyzovaná – ale nebyla to TA energie. Navíc působil jako sebestředný frajírek, absolutně bez zájmu o cokoliv kolem něj a jediným výrazným prvkem na něm bylo neustálé žvýkání žvýkačky. Takže pro mě v šestnácti letech měl nulové charisma. Přesto jsem měla pocit, že mi ho tak nějak Vesmír krade ze života, když se v té době naše „společné“ dny končily.

Druhé setkání…

Uběhlo mnoho let. A já se protloukala životem a vztahy a i přesto, že jsem byla zamilovaná do každého partnera, s nímž jsem kdy měla co dočinění, nějak vnitřně jsem stále doufala … a věřila … že jednoho dne ho přeci jen najdu.

Až jednou (to jsem poprvé v životě začala ztrácet naději, že vůbec existuje) jsem ho potkala v baru. Tou dobou jsem byla už druhým rokem single a oklepávala se ze života samostatně žijící, pracující a „dostatečně vytížené“ dramatické umělkyně, snažící se najít ve svém „nabitém a zároveň prázdném“ životě jediný ostrůvek, kde by mohla na pár minut spočinout a odpočinout si. Takže lehká forma zoufalosti… :).

A on tam najednou stál … tak samozřejmě… zády ke mně a mně se úplně zastavil dech. CÍTILA jsem TU ENERGII !!! Tu energii, kterou jsem věděla, že poznám! Byl to ten kluk se zvýkačkou. Byl zralejší, silnější a působil ukotveně a sebejistě – zkrátka dospěle. Nevěřila jsem svým očím…

Neváhala jsem ani minutu a oslovila ho. Já v tom měla jasno a bylo pro mě naprosto přirozené a samozřejmé, že jsme se potkali.

Neviděla jsem napravo, ani nalevo. Měl ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla… kdykoliv jsem se do nich podívala, cítila jsem pocit bezpečí a domova. Každý jeho pohled pro mě byl neodolatelným magnetem. A bylo mi skoro jedno, co povídá. (Oko, do duše okno!)

První „setkání“ s iluzí…a první rozčarování

Nejdřív jsem ho „uhnala“, aby za mnou přijel na pokec domů. Tam jsem zjistila, že se mnou nemá chuť sdílet jakékoliv informace o sobě. Ale i tak mi z toho mála, co mi řekl, došlo, že je chytrý a přemýšlivý. Že už to není ten floutek z pubertálních let. Čímž… pro mě tak potřebné charisma bylo na světě! 🙂 A byla jsem okouzlená ještě víc.

„Je uzavřený. Ale nevadí, dám mu času, kolik bude potřebovat.“ – říkala jsem si. A vůbec jsem se nehodlala zabývat takovými drobnostmi, jako, že mi nenapíše a že se mnou nevyhledává kontakt. Mezitím, co já jsem doma tajně doufala a snila o všech možných důvodech, proč mi nepíše a odmítala připustit, že by mě třeba nechtěl, on si našel slečnu.

Woala… „Aha?! Dobřéééé…. nevadí…! Život prostě musí jít dál… no, tak to zase nějak „dám“ no. Jako vždycky…!“

Ale vadilo… Vůbec jsem nechápala CO je sakra ŠPATNĚ??! Vždycky jsem mu byla věrná i v myšlenkách, všechno jsem „dělala správně“, tak kde je ta moje „odměna„?!

A s pocitem křivdy jsem se stáhla do sebe…

Vnitřní vhled a vzpomínka na mého „krále“…

A v té době, abych se z té bolesti a pocitu prázdnoty nezbláznila, jsem každý den chodila ven na vzduch se projít – pokaždé po stejné cestě – a vnitřně se pořád ptala „PROČ – co to má být“?

Až jednou se mi na místě, kudy jsem předtím prošla stokrát, objevila v poli vnitřního vidění vize. Viděla jsem tohoto muže umírat! Jediné, co jsem si vybavovala, bylo, že jsem přiběhla na kraj lesa, odkud bylo vidět na místo, kde zřejmě nějaká banda vypalovala vesnici. A on na kraji té vřavy – trochu zmatený – se v té chvíli otočil na mě. Podíval se mi do očí a v té chvíli dostal smrtelný zásah do pravé části zad. Na ten pohled nikdy nezapomenu… Ani na ty oči. Byly přesně stejné jako teď a bylo v nich něco nevysloveného.

V tu chvíli, kdy vize zase odplula, jsem si řekla „aha…tak jestli kvůli mě kdysi zemřel, tak se vlastně ani nemůžu divit, že se mnou radši nechce nic mít„. A to mi stačilo pro tu chvíli k tomu, abych přijala (hlavou), že ode mě cíleně utíká. Trvalo celé dva roky, než jsem se z toho zklamání oklepala a přijala, že je šťastný někde jinde – beze mě. Občas jsem si na něj vzpomněla a s láskou mu poslala mírumilovnou myšlenku. Tam jsem poprvé začala chápat význam slov bezpodmínečná láska. Totiž to, že fakt, že já někoho miluju, je čistě moje věc. Nezavazuje to druhého k tomu, aby mi oplácel stejnou mincí.

Návrat ztraceného krále…

Přesto, že jsem chápala, že musím žít svůj život dál, a poctivě jsem se o to snažila, v mém srdci prostě nebylo místo pro nikoho nového. Nedokázala jsem to…. nešlo mi ho propustit ze srdce a nikdo jiný už se tam nevešel. Tak dlouho byl mým světlem na konci tunelu, že jsem měla pocit, že bez tohoto světla ve mně můj život úplně skončí.

Z posledních sil, které mi zbývaly, jsem se začala stavět na vlastní nohy. Resp. začala jsem aktivněji pracovat na realizaci svých (ostatních) snů. A začala jsem přesouvat své psaní na blog a tvořit své webovky. Pracovala jsem trochu jako vyhaslý robot, ale přesto má neutuchající touha po naplnění čímkoliv, mi pomáhala tvořit a ventilovat vše to, co se skrývalo za tím hlubokým, vyprahlým prázdnem ve mně. Tvoření mi pomáhalo znovu v sobě zapalovat jiskru života. Aspoň vždy pro tu danou chvíli…

Ten večer jsem zrovna dolaďovala nějaké poslední detaily na webu a cinkla mi na telefonu zpráva. Bezmyšlenkovitě (šťastná za každé příjemné rozptýlení) jsem se podívala na displej mobilu a zastavilo se mi srdce – a nejspíš na chvíli i mozek. Cože?! Vidím dobře? To jméno na displeji jsem četla asi třikrát, než mi došlo, kde jsem a co se děje.

Psal mi… jen tak… „Jak se mi daří v téhle „složité době“, když nám teď zavřeli ta divadla…?“ …Jako by se nechumelilo…

Tu směs pocitů, které se mnou prohnaly během pár vteřin ani nedokážu definovat, ale nakonec po nějaké chvíli ve mně přeci jen převážila radost, že jsme zase v kontaktu. „Neřeš staré křivdy“ – říkala jsem si.

Několikrát jsme se ještě ve vší počestnosti setkali – aniž by mi vysvětlil, proč se vlastně tak náhle zase ozval – a pak mi oznámil, že jeho přítelkyně se vrací odkudsi, kde byla nějaký čas, a že tedy zase bude vše „při starém“. Dodnes úplně nechápu jaké „staré“ měl na mysli. Každopádně mě se to pochopitelně velmi hluboce dotklo a „zrada“, kterou jsem cítila, mě ranila na nejhlubší možné úrovni – proč za mnou vůbec chodí, když má holku?!

Jenže…ještě pořád jsem ho milovala, a prostě věřila, že se jednou probere. (Krásná projekce! :-D) … a pochopí, že to, co nabízím má cenu větší, než všechno zlato světa. Protože mě, na rozdíl od těch ostatních krasotinek, zajímá jeho duše, ne tělo nebo peníze. Jsem tedy přece jasně „lepší“, než ony!

Správné rozhodnutí …

Mezitím, co jsem se snažila zase vystřízlivět z celé té situace, se mi ozval velmi sympatický kluk, žijící v zahraničí. Díky spolupráci s ním vznikla píseň Najednou, k níž jsem psala text, abychom vytvořili něco pro podporu dobrých duší ve složitých časech.

Hodně jsme si rozuměli. Líbila se mi jeho energie a dodnes ji miluju – o to víc, když mi zůstal přítelem ♥. Jenže v té době jsem najednou cítila, že začínám do toho „vztahu na dálku“ zabředávat a ten kluk z Malty taky. A uvědomila jsem si, co to dělám! A tak jsem ho odmítla. Protože mi bylo jasné, že ve chvíli, kdy by se ozval můj „starý známý“, pořád bych mu ještě dávala přednost před tímhle božím klukem, který mi dává všechno to, co ON mi dávat odmítá. A nechtělo se mi riskovat, že bych někoho milujícího takhle hluboce ranila… a tak jsem to ukončila dřív, než jsme v tom oba začali plavat naplno.

A já si zase šla po svém. Sama. Ale s čistým svědomím a vědomím, že jsem se rozhodla správně. Nikdo si nezaslouží být „náhradou“ za kohokoliv. Nebo být „jen“ jednou z možností...nikdo! …a já v tu chvíli bohužel víc nedokázala nabídnout…

Návraty a odchody…

Už nevím jak to dál přesně probíhalo, pamatuji si jen, že „můj král“ přicházel a odcházel, jak se mu to hodilo. Velmi pečlivě si hlídal své hranice – čímž mě nutil (když jsem s ním chtěla být v kontaktu), abych já ty své neustále překračovala a přizpůsobovala se jeho „časovým možnostem“. Mezitím se od něj odstěhovala přítelkyně. No a já následně zjistila, že na jeho odtažitosti ke mně to ale vůbec nic nemění...

Vydržela jsem se takhle (poměrně intenzivně) trápit přes čtyři roky. A to, že se trápím – a že to trápení nebere konce – mi došlo, až díky zdravotním problémům, které jsem si v té době postupně vypěstovala vším tím vnitřním sebetrýzněním z pocitů nepochopení, odmítání, nepřijetí, potlačování, ponížení atd. V bezbřehé sebedestrukci mě zastavilo až vlastní tělo. A bolestně mi došlo, že jestli chci žít, tak se musím v prvé řadě začít starat sama o sebe a přestat se ohýbat a snažit napasovat tam, kam nepatřím. Klidně bych totiž bývala riskovala, že pro pár chvil s ním vypustím duši, dokud mi nedošlo, že on by mě to klidně nechal udělat!

V hlavě už jsem začínala chápat, že se ho musím pustit… ale emočně mi to vůbec nešlo.

Přesto však, jsem byla statečná a odhodlaná tenhle úkol zvládnout. Čekal mě silný emoční detox, v jehož průběhu se ze mně odlupovaly jedna slupka strachu a přesvědčení za druhou. Až nakonec přišla věta jedné terapeutky, která byla posledním dílkem do celé té mojí poctivě sestavované skládačky. Ta věta byla: „Pokud v nějaké situaci nemám sebemenší pochybnost, byla bych opatrná.“

V té chvíli, jsem cítila, že to je naprosto zásadní věta v celém procesu. Byla…

Co když je to celé jen iluze…

Co když je to celé jen iluze, kterou já celou tu dobu (přes třicet let – tohoto života) tak poctivě živím?! Do té doby mě tahle varianta vůbec nenapadla!

Čekalo mě ještě pár zásadních indicií ohledně procesů, kterými duše prochází v okamžicích smrti a silných traumat, a pak mi konečně začaly přicházet odpovědi a konkrétnější vnitřní vedení, jak se z toho zacyklení vymotat.

Jasně, že jsem přesně věděla, jak bude „vypadat“ muž, na kterého čekám, protože jsem si ho pamatovala! Moje duše si pamatovala jeho duši. A ty oči! A jasně že jsem věděla, že se musíme setkat! Protože my spolu potřebujeme rozvázat tenhle uzel a vystoupit z té iluze, kterou já živím a on se z ní sám nedokáže vyprostit ven. A jasně, že i jeho to ke mně pořád neuvěřitelně táhlo, protože i jeho duše touží tohle téma uzavřít a konečně uzdravit. Osvobodit se!

Vzpomínáte na začátku článku? ….“ Věděla jsem, že tohle je otisk energie muže, na kterého čekám. Pro kterého jsem se narodila a kterého chci ve svém životě najít, abych s ním mohla být. A toho dne se zrodil můj jediný životní cíl. Najít muže s touto energií. ….“ Teprve dnes vidím, že to byla první „vzpomínka“. Způsob, jak nám duše servíruje indicie k úkolům, které máme vyřešit.

To „promiň“, které jsem viděla v jeho očích ve chvíli, kdy umíral, znamenalo „Promiň, ale nejde to…“ a já si to tenkrát vyložila samozřejmě po svém s pocitem nespravedlnosti vůči životu – „Nemůžeme být spolu, protože mi Tě osud vzal!“.

Pro představu, jak hluboce sahají naše osudové příběhy (včetně toho mého) doporučuji shlédnout film Café de Flore.

Já viděla kdysi umírat někoho, pro koho jsem dýchala celým svých srdcem – a přesně s tímto nastavením vůči tomuto muži jsem se znovu narodila – zkrátka příběh jede dál. Stejně tak, jako on se narodil s jeho nastavením, v němž zemřel. A navázali jsme tam, kde jsme kdysi přestali.

Dostala jsem novou šanci konečně odhalit, že on se mnou kdysi nežil proto, že jsem pro něj nebyla prioritou. Ne proto, že by nemohl. Prostě nechtěl. A já to skrze svou slepou „zamilovanost“ (nebo spíš závislost) nestihla pochopit, protože zemřel dřív, než jsem si to stihla uvědomit. A tak – woala… druhá šance…

A musím říct, že mi to „divadlo“ hrál naprosto přesně, striktně a dokonale. Nikdy nepovolil ( a já ho o to víc milovala – zřejmě proto, že jsem v hloubi duše věděla, že mě tím vlastně vysvobozuje ). Nikdy mi nic nenabízel. Nikdy mi nic nesliboval. Nikdy mě nezachraňoval a nikdy za mě nic neřešil. A ani mi nikdy nijak vědomě neubližoval – prostě mě „jen“ nechtěl. Vše jsem si vykonstruovala ve své hlavě úplně sama. On jen držel svou poker face a čekal, až mi to konečně dojde.

Poslední krok a vzájemná pomoc…

Jenže abych dokázala opravdu přijmout, že celý můj dosavadní život žiju vprostřed vlastní velmi silné iluze, přeci jen jsem od něj nakonec potřebovala pomoc. Jedině on držel ve svých rukou kouzelné zaklínadlo, které mě mohlo z toho snivého oparu vysvobodit. …Nás oba…

To zaklínadlo byla věta: „Já Tě nemiluju.“

A zafungovalo…. konečně.

Mně prostě jen trvalo mnoho let a úsilí, než jsem konečně našla odvahu a sílu položit mu tu jedinou správnou otázku.

Zní to dramaticky, ale ve výsledku si uvědomuji, jak podstatnou lekci jsme spolu zvládli. A zvládli jsme ji velmi dobře. Já se cestou naučila mnohé o sobě a vlastní hodnotě, o osobních hranicích a hlubokých životních souvislostech.

Byl jediný, kdo mi s těmito úkoly ještě mohl pomoci. Byl totiž posledním člověkem, na kterém mi ještě záleželo víc, než na sobě. Posledním, komu jsem bezmezně důvěřovala. A já jsem dnes šťastná, že pro mě tohle „udělal“ ( i když už bych nevracela ani minutu! 😀 ), protože pro nikoho není nijak příjemný úkol, být někomu učitelem takového kalibru.

Já jsem ale dychtivý a vděčný žák. A přeju nám oběma, abychom z této společné cesty vytěžili maximum pro život, který si přejeme žít – každý ve své vlastní bublině štěstí a radosti. S pokorou a vědomím, že taková setkání se stávají jen jednou za život a nám se to podařilo. ♥

Díky a buď sbohem…

M.