POTKALA JSEM KOVBOJE…a změnil můj svět

Blesk z čistého nebe…

Myslím, že mi mohlo být kolem 16ti let. Na víkendovém folkovém festivalu v Budyni nad Ohří jsem trávila boží odpoledne ve společnosti maminky a jejích dvou kamarádek. Jela jsem tam kvůli několika konkrétním kapelám, na které jsem se těšila.

Nastal večer, atmosféra se zahušťovala čím dál větším očekáváním hvězdných vystoupení. Na závěr měla vystupovat kapela, jejíž tvorba mě nijak nevzrušovala. Jenže! Mezi těmi staříky, jejichž jména ani vyzařování mi nic moc neříkaly byl nepolapitelný tenkrát ještě dlouhovlasý ohnivý živel v kovbojském klobouku. Hrál na kytaru…co hrál!! On se s těma strunama tak mazlil, až mi běhal mráz po celém těle. Sálala z něj taková síla, sebejistota a přirozenost, když mezi posluchači na dekách pobíhal s kytarou a skákal po stolech a přitom jeho kytara zněla celou dobu nespoutaně prostorem.

O pár let později…

Myslela jsem na tu energii člověka, jehož jméno jsem ani neznala, ještě několik měsíců a přitom mi pokaždé poskočilo srdce radostí. Byl to obrovský zážitek. Ten večer se ve mně něco stalo. Něco se probudilo. Do té doby mně nikdy ani nenapadlo dívat se na muzikanty na pódiích jinak, než jako divák. Jenže ten večer jsem ucítila volání…poprvé. Poprvé se něco skrze někoho dotklo mého srdce tak hluboko, až mi to vyráželo dech.

To několikaminutové setkání s tímhle živlem ve společném prostoru ve mně otevřelo nepolapitelnou touhu žít. Ukázal mi to, co jsem si  do té doby s hudbou vůbec neodvažovala spojovat…vášeň. Mou vlastní vášeň.

Čas plynul.

O pár let později na jiném festivalu mě najednou zaujal muzikant… když jsem se chvíli soustředila, došlo mi, že to je ON!! Trochu zestárl a přibral, už neměl svou blonďatou hřívu, ale ta energie..ta tam byla pořád!

Co když je všechno jinak…

Zbytek příběhu mi trošku splývá…

Laickým pohledem by se dalo říct, že jsem se prostě zamilovala jako správná fanynka do nepolapitelného muzikanta. Jenže mě až dnes, den před 32.narozeninami dochází, že jsme se jen vzájemně nepochopili. Netoužila jsem být jeho milenkou, ani přítelkyní. Toužila jsem být jako on. Dokázat být plně ve spojení se svou vášní a vyjadřovat ji skrze sebe do prostoru. Toužila jsem s ním spolupracovat a učit se.

Z našeho setkání jsem si odnesla zvláštní pocit méněcennosti a bolesti vlastního ega jako předpisově zhrzená žena. A přitom… o to mi vlastně vůbec nešlo.

Možná jsme svou nenechavostí zbytečně zkazili něco cenného a křehkého, co mělo zůstat ukryto v krabičce se sametovou výstelkou jako nejvzácnější klenot.

Moje píseň…

Nějaký čas poté, na jednom vystoupení opět na festivalu v Budyni hrál s kapelou. Nedíval se na mě, i když jsem měla pocit, že mě v davu vidí. Začali hrát… Jakmile zazněly první tóny písně, kterou jsem to odpoledne slyšela poprvé, úplně mě zamrazilo. V každém tónu jsem slyšela sebe…a každé slovo, jako by se mi zapisovalo pod kůži.

Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, možná by ta píseň ani nevznikla…ale možná bych taky nemusela žít s pocitem, že jsem dovolila nějakému podivnému pocitu zklamání z bůhvíčeho zpřetrhat nitku obdivu k bytosti která mi ve skutečnosti otevřela srdce tím nejryzejším způsobem. Svou vlastní energií.

I díky němu dnes už vím, že máme-li tu šanci včas poznat, že v nás někdo vidí vzor, nebo nás obdivuje, dává nám to do rukou velikou zodpovědnost a záleží už jen na naší vnitřní síle, jestli dokážeme to křehké pouto se ctí nést.

Celkem nedávno si mě začala volat potřeba pustit si zase CD s jeho tvorbou. A objevila jsem v sobě zvláštní rozpor. Mám-li být upřímná, prostě styl jeho muziky se mnou silně rezonuje (zřejmě proto mě inspiroval) a zároveň jsem objevila vlastní stud nad tím, že se mi jeho tvorba líbí. Vždyť bych vlastně přece jako žena měla být uražená, ne?

Jenže tím, že jsem zavrhla jeho, jsem celá ta léta potlačovala i podstatnou část sebe sama. Tu část, díky které jsem cítila krev v žilách, začala zpívat, vystupovat s touhou stát na pódiu a žít svůj sen. Prostě tu mou odvážnou část, která ví, jak být sama sebou.

Děkuju Ti…

A právě dnes, tolik let poté, cítím potřebu se s úctou a velkou vděčností trochu lépe rozloučit s mužem, který se jako první skutečně dotkl mého srdce mnohem dřív, než to vůbec zamýšlel. A poděkovat mu za toho nezkrotného divocha s kytarou, který tak nějak mimochodem u mých nohou upustil  klíč  k mému srdci. A přinesl mi do života tu největší radost, zatímco plul prostorem v jeho vlastním životním příběhu.

A právě vzpomínka na něj mi přišla připomenout, abych ani dnes, na prahu své nové životní kapitoly, nezapomínala, proč jsem vlastně tolik toužila stát za mikrofonem. Znovu mě přišel upozornit, abych neztratila to nejdůležitější…vášeň pro život.

A víš co?

Při poslechu „mojí“ písně mě pořád mrazí..ale krásně…vděčností za to setkání plné síly a inspirace. Konečně jsem dospěla k prozření, jaký dar byl můj vlasatý Kovboj s kytarou, který o mně vůbec nevěděl, ale obrátil můj život tím správným směrem. Pořád ho v Tobě vidím a pořád ho stejně obdivuju. A pořád je mou velkou inspirací. Máš můj dík. A taky místo v mém srdci, které žije hudbou a vášní…

S láskou  ♥

M.