PŘEJ SI NAHLAS… až vyřčené se může splnit

Proč si přát nahlas…

Proč je tak podstatné přát si nahlas? Protože velmi často, krásně a nečekaně se nám naše přání plní skrze druhé lidi.

Od určité doby se snažím vyslovovat svá přání nahlas, protože i mně samotné to pomáhá uvědomit si, jak moc jsou pro mě ta jednotlivá přání podstatná a jestli si náhodou z nudy nevymýšlím blbosti 🙂 Ovšem, vždy jsem to dělala se vší vážností a zodpovědností k faktu, že vypouštím „objednávku“.

A můj život dle toho taky vypadal…

Vše, co se mi splnilo, bylo vykoupeno velkým vnitřním nasazením mě samotné. Vysněná nabídka spolupráce, divadelní role na míru, nebo třeba setkání s člověkem, který je pro mě inspirací, navštívení nějakého místa atd.

A do toho mi ze všech stran synchronicita posílala vzkazy o tom, že všechno v životě nemusí být dřina a štěstí nemusí být vykoupeno nějakými oběťmi. Že se mám učit lehkosti a radosti samotného bytí a plout v rytmu života a s důvěrou a bezstarostně objevovat všechny jeho krásy.

No, nemůžu říct, že bych to dokázala lusknutím prstu. A dokonce jsem si jistá, že mám ještě hodně velké rezervy ve schopnosti plout bezstarostně a radostně životem s důvěrou a odevzdáním, ale Vesmír mi připravil takovou malou ochutnávku, jaké by to mohlo být, kdyby…

Dvě přání …

Obě ta přání mám už mnoho let, ale nikdy jsem je zřejmě nevypustila do světa s takovou bezstarostnou lehkostí, jako v posledních několika týdnech. Neb „vše, co vyšleš, se ti vrátí“ a dnes už dodávám, že přesně s takovou energií, kterou jsi do toho investoval. 🙂

První přání… Milé překvapení

Dlouho jsem si přála, aby za mnou někdo přišel „jen tak“. Bez domluvy předem po telefonu. Tak jako to bývalo za mého dětství.

U nás na vsi, díky bohu, plynul čas o něco pomaleji než všude kolem, takže mobily k nám pronikly až mnohem později…a tak jsem měla tu vzácnou možnost zažít i tu krásu, kdy najednou někdo zazvoní a řekne „jdeš ven“? 🙂

V dnešní době plné psaní smsek přes zeď, místo, aby si dva dotyční sedli spolu u jednoho stolu, mi tohle vzrušení opravdu chybělo.

Při klasické „moderní“ sms komunikaci s jedním mým milým známým jsem na jeho ujištění, že se nemusím bát, že by přišel bez pozvání, bez jakýchkoliv očekávání reagovala větou: “ To je ale škoda, to se mi pak nikdy nesplní přání, že za mnou jednou někdo přijde jen tak“ a rozloučila se s ním.

A o pár dní později mi píše, jak se mám, co dělám a tak. A pak se na delší chvíli odmlčel. Říkala jsem si „aha, tak komunikace asi skončila“ a on mi za chvíli píše „přijdeš mi otevřít, nebo Ti to, co nesu, nechám za dveřmi?“ ♥

Vzalo mi to dech. A fakt, že se mi vlastně splnil můj dávný sen, mi došel až se značným zpožděním 🙂

Druhé přání… Soška

Už několik let jsem zamilovaná do párových sošek Willow Tree. Před mnoha lety jsem se s nimi poprvé setkala na výletě v Českém Krumlově v jednom malém obchůdku a od té doby na ně pořád myslím. Vryly se mi do srdce. Leč, po celou dobu se vždy našlo něco, co jsem musela do svých finančních priorit zařadit jaksi přednostněji…a na splnění mého snu už nezbylo.

Včera jsem šla navštívit mou milovanou fotografku Janu ( www.jochmanka.cz ), abych jí zaplatila za překrásné nové fotografie vytvořené pro můj blog. A po chvíli povídání mé oko spočinulo na polici, kde se skvěla tahle krásná soška z mé oblíbené série. Na jedné straně v šoku, na druhé absolutně nadšeně se zamilovaným pohledem jsem vykřikla „Ježiš, tyhle sošky miluju! Už několik let po nich toužím!“.

Jana ji bez mrknutí oka vzala a řekla: „Tak je Tvoje. Tobě určitě přinese štěstí.“ ♥

A mě zaplavila taková radost, vděk a zároveň dojetí nad tím, jak málo od druhých očekávám, a jak moc jsou ochotni ze sebe dát ♥  A taky mi došlo, že ani jedno z těchto mých přání by se nemohlo vyplnit, kdybych je nevyslovila nahlas.

Děkuji vám všem, kteří se podílíte na tom, dělat život krásnější nejen sami sobě, ale i druhým. Díky vám totiž může fungovat Ministerstvo zázraků ♥

S láskou, Míša