ŠTVEŠ MĚ …aneb skrze Tebe poznám sebe

Nemůžu si pomoct, drásá mi nervy…

Stalo se vám to někdy? Někdo druhý vám neustále rozbrnkává vaše nejcitlivější nitky a vy s tím „nemůžete nic udělat“… Toto téma je jistě pro spoustu z vás už provařené. Slyšíme to ze všech stran. „On/ona Ti zrcadlí Tebe…“ Ale co to vlastně v praxi opravdu znamená?? A k čemu je nám to dobré??
Každý s kým se potkáme odráží nějakou naši část. Představme si, že každý člověk v sobě nese určitý typ vibrace, který vzniká specifickou kombinací jeho pohledů na svět, myšlenkových vzorců a jejich prožívání v praktickém životě. A pokud nějakým způsobem „ladí“ s našimi nastaveními, zareagujeme na ně 🙂

Proč mě tedy upoutá?

Jak je možné, že někoho si ani nevšimneme a někdo jiný naši pozornost přitáhne, i když se nám to třeba vůbec nelíbí? Ti kteří nás upoutají, jsou přesně ti, kteří vyzařují něco, co sami v sobě neseme, i když to občas sami ještě nedokážeme vidět.

Například, upoutá-li mě, jako ženu, na ulici jiná žena, která vyzařuje sebejistotu a vědomí si vlastní krásy a její přirozené prožívání, mám dvě možnosti, proč mě upoutala:

  • Žárlím na ni – moje myšlenky ubíhají směrem, kdy mám potřebu ji ve svých očích shazovat, abych se sama cítila dost dobrá. V tomto případě tato dáma zosobňuje můj vlastní potenciál, kterého si ovšem nejsem vědoma, nebo mám strach ho projevit.
  • Inspiruje mě – nechám se tou krásnou energií opojit a nadechnu ji z plných plic s vědomím, že tohle chci prožívat taky. V tomto případě se jedná o potenciál, kterého jsme si vědoma a učím se ho projevovat.

Štve mě to, co je moje…

Dnes už vím, že vždy, když mě něco „pálí“ na někom jiném, je to proto, že on už umí to, co já mám v sobě také, ale neumím to používat. A nebo mi zrcadlí tu část mě, kterou bych raději neviděla, nebo vymazala.
Takže pokud se v mém blízkém okolí naskýtá situace, která mě nenechává klidnou, můžu si být jistá, že mi zrcadlí něco, co jsem si ještě nepřiznala sama u sebe.

Například, mám-li ve svém okolí někoho, kdo i přes jasnou neúčinnost v dané situaci neustále opakuje stejné vzorce chování a není schopná z nich vystoupit – a já jsem na ní za to vlastně naštvaná – znamená to, že i já se v nějaké oblasti vlastního života točím v kruhu. A nějak jsem zapomněla se tím zabývat! 🙂

Pro lepší představu uvedu konkrétní příklad:

Vy jste v podstatě svědkem situace, kdy muž a žena se svými dětmi spolu žijí v jedné domácnosti. On ji občas trochu zbije a ona od něj odejde. Načež se vždy po několika dnech i s dětmi opět vrátí zpět. Tato situace se neustále opakuje. A vy „jste nuceni“ na to koukat, a i když se vám to ale vůbec nezamlouvá, jste do onoho dramatu vtaženi. A samozřejmě vás to vytáčí, protože chcete mít svůj klid!

A tak jsme vtaženi do dramatu druhých…

V tomto konkrétním případě si lze všimnout, že nakonec danou ženu začneme odsuzovat pro její hloupost a nezodpovědnost vůči sobě a svým dětem. Důvod, proč se necháme vtáhnout do cizích životních příběhů je ten, že s námi něco v tom jejich příběhu rezonuje. Rozbrnkává některé naše nitky, vedoucí k našim vlastním zraněním, která jsme chtěli zapomenout a nevyléčili je. Např.:

  • První nitka – Oživuje staré rány, které jsme už chtěli zapomenout. Určitě si každý z nás dovede představit, co udělá s vývojem člověka vyrůstat v takhle ohrožujícím prostředí a jak to pokřiví vývoj jeho osobnosti.
  • Druhá nitka – Nekompromisně připomíná, v jakém stavu jsme schopni fungovat a jak pokřivený je náš pohled na přirozenost sebelásky, sebeúcty a zranitelnosti, které tvoří ženskost v každé (ale i každém) z nás.

U druhého člověka samozřejmě velmi dobře a OBJEKTIVNĚ vidím, co by pro sebe měl udělat a proč je to tak podstatné.  Ale… Jak to mám já? Doopravdy se sama za sebe dokážu ve svých životních zkouškách postavit, nebo si vlastními myšlenkami a někdy i činy podkopávám nohy?

Není to náhodou tak, že se taky ze strachu, že nic lepšího mě nečeká, stále vracím do toho, co znám i přesto, že v hloubi duše vím, že je to peklo? A naivně se snažím sama sebe přesvědčit, že když zavřu oči, podaří se mi jako pštrosovi schovávajícímu hlavu do písku potlačit moje vědomí toho, že si ubližuji a nechávám si ubližovat…?

Pravda možná občas bolí, ale pořád je to pravda a ta vždy pročistí mysl, emoce i vnímání. Stojí za to se jí podívat do tváře.

Co hledáme už máme…v sobě ♥

A právě proto, že často je náš strach větší, než odvaha podívat se na své staré jizvy v celé jejich pravdivosti a neutěšenosti, ztrácíme napojení na své vnitřní vedení, bloudíme světem v roli oběti a nesmyslně čekáme, že jednoho dne přijede princ na bílém koni a vysvobodí nás. Tím princem na bílém koni jsme my sami. Jen my sami známe cestu k receptu na uzdravení všech našich bolestí – máme ho ve svém nitru. Ale potřebujeme se naučit vnímat naše vnitřní vedení a důvěřovat mu. Vyladit svůj vnitřní kompas a naladit se na jeho frekvenci.

Chystám pro vás přehledný e-book, kde se krok za krokem dozvíte, jak se stát frekvencí, která ladí s hlasem našeho srdce. Zatím můžete prozkoumat, jak jste na tom s překračováním vlastních hranicZDE.

Vykročme spolu na pohádkovou cestu za vlastními poklady, která obsahuje vše, co ke správné pohádce i životu patří…výzvy, propady, zklamání, i pády, ale také pochopení, uzdravení a znovuzrození. Vždyť píšeme vlastní životní příběh ♥

Míša

"Mou životní vášní je pomáhat druhým NAJÍT v sobě SVĚTLO a POZNAT sílu jeho záře." Kdo jsem, si přečtěte zde >>
Komentáře