Já a můj život

Příběh kalendáře pro rok 2024 je příběhem pochopení, že Život je naším pomocníkem, podporou i bdělým průvodcem a tím nejlaskavějším učitelem. Že nás vede vždy přesně tudy, kudy my sami potřebujeme projít. A že důvodem, proč zažíváme ve svém příběhu více těžkostí, než je nezbytně nutné, bývá velmi často naše nechuť následovat jeho vedení, které nám přichází skrze náš vnitřní hlas, naše vnímání a cítění.

Je tu pro nás, aby nám pomohl projít vším, čím jsme se projít rozhodli, abychom se stali tím, kým jsme si přáli se stát. Máme s ním totiž dohodu – já Ti budu naslouchat a Ty mi slib, že mě dovedeš až na „tohle konkrétní“ místo, abych se naučil / pochopil / poznal to a to.
Život hraje v našem příběhu s námi, ne proti nám.

Pojďme společně zkoumat, kde všude jdeme my sami proti proudu vlastního „vyššího plánu“ a tedy i proti sobě samým. Kde všude tomuto procesu nedůvěřujeme, bojíme se pustit a žít. Přála jsem si, aby roli Života zosobnil muž, protože pro mě v sobě mužský princip přirozeně nese stejnou stabilitu, odhodlání, cílevědomost a neústupnost, jako život sám.
♥

Ale než se pustíte do samotného čtení, ještě mi dovolte zasvětit vás do symbolismu, který najdete v obrázcích, abyste mohli zkoumat detaily, o čem (všem) každá daná fotografie vypráví.

Život je oblečen stále stejně, ale dívce se kvality, v nichž je zahalena obměňují:

Dokud má na sobě černé tričko, znamená to, že je před životem v sobě spíš uzavřená a v její mysli (i těle) dominují spíš obranné mechanismy – jakmile vystoupí ze své komfortní zóny přesvědčení (o sobě i životě) a rozhodne se naslouchat životu v ní, kým opravdu je, mění se v bílou halenku. Klobouk zosobňuje prožitky nabytou moudrost. Slova v uvozovkách a tučně vyznačená v článku níže jsou „slova“ samotného života.

Leden

Můj život stojí za mnou a tiše šeptá – „Neboj se a vykroč… každá nová cesta začíná prvním krokem.“

Ať už se rozhodneme vykročit kamkoliv, vždy nás čeká onen první krok – a ten je vždy do neznáma! A přesně to je důvodem, proč tolik lidí žádný první krok nikdy neudělá. Pouze ten, kdo takových prvních kroků ve svém příběhu už pár prožil, časem zjistí, že za všechny ty katastrofické scénáře, jež vidíme na začátku každé cesty, může pouze a jen obranný mechanismus našeho „Ega (malého Já)“, které velmi nerado vystupuje ze své komfortní zóny, kde ví všechno nejlépe a má neustále nad vším přehled.

Únor

Pokud jsem ochotna se ke svému životu otočit čelem, přináší mi nabídku – „Povedu Tě, když mi to dovolíš…“

Jedná se vlastně o vyzvání k tanci. A tam přece víme, že, abychom dokázali zatančit své vášnivé tango nebo valčík, občas musíme jít vpřed a občas nás čekají kroky vzad. Pro naplnění dané chvíle, zkušenosti a samotného (životního) rytmu. Často v sobě potřebujeme aktivovat spoustu síly, abychom dokázali tuto životní výzvu přijmout. Někde podprahově totiž víme, že už nikdy nic nebude stejné jako dřív. Protože jakmile jednou začneme tančit se Životem, už v sobě nikdy nepřestaneme cítit ten rytmus.

Březen

Vyrážíme na cestu – „Důvěřuj mi…“

K důvěře je potřeba uvolnění. A uvolnění nepřichází pod tlakem. Pokud chceš ve svém životě prožít něco jinak, nejprve je potřeba, aby ses Ty sám začal jinak dívat na vše, co máš, znáš a vnímáš jako součást svého životního příběhu. S větší lehkostí a trochou nadhledu. Dopřej si jeden vydatný nádech ….a hluboký výdech. Vždyť celý náš příběh je vlastně jen jeden velký nádech a výdech. Dokud nepocítíš , že čas tvořit svůj nový příběh je právě teď.

Duben

První krok bývá podoben skoku z útesu dolů – „Roztáhni křídla a leť“

Přesně v té chvíli, kdy padáme neznámo kam a nemáme tušení, kolik času máme, než dopadneme na zem do míst, která teprve budeme poznávat, máme prostor zažít let. Je to prchavá chvíle, kdy se na chvíli můžeme stát ptákem a uvidět svět z úplně jiné perspektivy. V té chvíli pro nás náhle není podstatné, jak vypadáme, nebo zda jsme „úspěšní“. V té chvíli vnímáme jediné – spojení se sebou. Jsme zároveň tím, kdo padá a zároveň tím jediným, co nám dává pocit ukotvení a domova. Poprvé se totiž dotýkáme spojení se svým srdcem – místem odkud k nám skrze duši promlouvá právě Život sám. Proto v životě potřebujeme iniciace (rituály zasvěcení), abychom se vnitřně dokázali dotknout míst, kde v nás vzniká spojení se Životem.

Květen

Teď už Život uslyšíme – „Ptej se srdce, kam Tě vede…“

„Vždy Ti ukazuji směr. Nevedu Tě však za ruku. Jít musíš Ty sám. Ty tvoříš svůj životní příběh a každý tvůj prožitek píše další řádek dané kapitoly. Nikdo ho nemůže psát za Tebe. Pokud sám nic nepíšeš, setkáš se na konci naší cesty s prožitkem, který všechny ty nenapsané řádky musí rychle doplnit – znáš ho jako pocit lítosti nad tím, co všechno jsi neudělal. Ten potom rychle zaplní prázdná místa, k nimž se mi Tě nepodařilo dovést.“ My sami se rozhodujeme v každém okamžiku svého bytí, zda svůj vnitřní pohárek zkušenosti naplníme při každé možné příležitosti o drobnou kapku nové zkušenosti, a nebo zda odmítáme, co nám život přináší a bude náš kalíšek doplněn najednou – na konci naší cesty. Formou, která pro náš nebývá nejpříjemnější – formou bolesti. Bolest nás totiž „otevírá“ příjmu nových (do té doby odmítaných) informací.

Červen

Vnímej, čím se obklopuješ – „Jsi tím, v co věříš, ne tím kým jsi býval…“

Pokud se narodíme s nějakými předpoklady, nebo do nějakých podmínek, vypovídá to pouze o místě startu našeho životního příběhu. Nikoliv o nás samotných a naší hodnotě. O naší hodnotě vypovídá pouze způsob, jímž s těmito vklady nakládáme dál. Cokoliv se nám děje, má nám pomoci najít v místě, kde cítíme největší bolest, zdroj naší vlastní síly. Síly, kterou jsme ve snaze přežít odevzdávali jinam. Cokoliv jsme kdy udělali – zejména sobě, neurčuje naši hodnotu dnes. Dnes jsme zase o den (měsíc, rok, mnoho let) zkušenější. A pokud mi někdy někdo ublížil v minulosti, neublížil mému dnešnímu Já – ublížil mému mladšímu Já. Dnes jsem zase o kus silnější, vnímavější a moudřejší. Dnes už mi přece nikdo (kdo mi kdysi ublížil) ublížit nemůže, protože dnes už bych ho k sobě ani nepustila. Dnes už vím. A zlobit se na sebe, že jsem včera nevěděla? Vždyť díky tomu přece dnes už vím… ♥

Červenec

V uvědomění je moudrost – a „Moudrost je klíčem k lehkosti…“

Protože naše vnitřní moudrost umí rozpoznat, kdy je lepší zvednout zadek a něco pro sebe či druhého udělat a kdy je větším projevem lásky (i k sobě samému) mlčet a jen tak být. Pokud si uvědomíme, že už nejsme tím, kým jsme kdysi bývali, a tedy nejsme zdaleka tak zranitelní jako dřív, dojde nám, že se nemáme čeho bát. Protože hůř, než nám bylo ublíženo kdysi (v době největší zranitelnosti a nevědomosti) už nám být nemůže. Nejhorší máme za sebou. 😉 A to nám přináší do našeho životního příběhu lehkost. A ta nám zase přináší možnost se uvolnit a citlivěji vnímat. Být otevřenější, všímavější, laskavější a přirozenější. A žít v souladu se sebou. Vědomí si sebe a svého prožívání přináší odpovědi na vše, s čím se v životě setkáváme. Právě skrze sebe můžeme objevovat principy Života, jehož jsme součástí.

Srpen

Dovol si být – „Otevři své srdce a mysl proudu hojnosti…“

Moc dobře víme, co vše tu pro nás v životě není – to slýcháme od malička takřka všichni. A aby vše bylo vyvážené, pojďme teď zkoumat, co se stane, když se otevřeme všemu, co nám život přináší. Odemkneme tak svá pevně střežená opevnění a necháme sebou proudit životodárnou energii, která tvoří všechen prostor kolem nás. Pokud ji sebou necháváme proudit, jsme stejně vyživovaní a v harmonii jako veškerý život, kterým jsme obklopeni. Jsme součástí tohoto celku i energie, která ho tvoří. Pokud se ze strachu zavíráme před světem okolo, zavíráme se také před příjmem této vyživující energie hojnosti, jíž jsme součástí. Představme si sami sebe jako širokou trubku, kterou tato životodárná síla hojnosti (všeho, co k životu potřebujeme) přirozeně proudí. Jakmile se začneme bát nebo stresovat, tato trubka sama sebe „zaškrtí“ (stáhne se), stejně jako naše tělo, když je vystaveno tlaku, pak průchod energie není možný. Jakmile se však dostáváme do stavu uvolnění a důvěry, opět se trubka začne rozšiřovat (roztáhne se) a uvolňuje této energii opět průchod.

Září

I když mě nevidíš – „Jsem s Tebou…“ za všech okolností

Každá transformace (přeměna) a vnitřní proměna probíhají většinou tak, že se nejprve sesype vše, co jsme znali, jako domeček z karet a potom nám chvíli trvá, než všechny ty kartičky roztřídíme, posbíráme a vyměníme za nějaký kvalitnější materiál – a začneme stavět znovu a zkušeněji. Tedy vždy přináší období vnitřního chaosu a pocitu zmatku (neukotvení). A právě v této chvíli je tu Život, aby nám připomněl: „I když mě nevidíš a máš pocit, že se nemáš o co opřít, pořád jsem tady. Někdy se smím jen dívat, abych nenarušil křehký proces, kterým právě procházíš, ale jsem tu s Tebou. Vidím, jak rosteš a učíš se a těším se z toho, co Ty uvidíš až na konci cesty. Dohlížím na to, zda máš dost síly a pokud zachytím, že Ti jí nezbývá dostatek, pošlu Ti někoho, kdo Ti na chvíli pomůže si odpočinout a znovu ji nabrat. Ale je to Tvá cesta a ujít ji musíš sám. Protože jen tak píšeš svůj příběh do společné knihy Života.“

Říjen

Každý výstup vede na vrchol – „Ochutnej a prožij vše, co potřebuješ…“

Když si život představíme jako minci, tak jedna její strana bude umění pracovat se svými emocemi, bolestí i výzvami a strachy a druhá je umět si naplno užívat hojnosti, kterou nabízí. A my jsme ta nejtenčí strana (hrana) uprostřed – ta která se to všechno učí vyvažovat sama v sobě. Pokud odmítáme tu stranu, kde se učíme, procházíme výzvami a rosteme do většího sebe-vědomí a sebe-uvolnění, zvrhne se naše druhá strana „užívání si hojnosti“ v nutkavý a prázdný konzum. A naopak, pokud mám strach se uvolnit a žít, abych náhodou něco nepokazil, nebo něco nepokazilo radost mně, umírám zaživa. Zavírám se, tuhnu a dřív či později pocítím ztrátu smyslu svého bytí – sám jsem se tím odpojil od proudu Života. Vnímací kanálky máme jen jedny a nejde si vybrat, že chci prožívat jen některé pocity a jiné vytěsňovat. Pokud začnu vytěsňovat některé pocity (zavírat se), zavírám se tak celé škále svých prožitků – i těch příjemných.

Listopad

Čekám za největší výzvou – „Dotkneš se mě v ponoru do sebe…“

Život může do našeho příběhu vstoupit pouze skrze nás – to my sami, tím jací jsme, našemu příběhu Život vdechujeme. Voda představuje emoce, pocity, prožitky i hloubku vnímání sebe. Až když se přestaneme bát a jsme ochotni vstoupit do vod svého prožívání po pás – tedy zlatý střed – polovina prostoru zůstává pro zdravý rozum – můžeme se svého života teprve skutečně dotknout a přitom mu zpříma hledět do očí a vědět, že je to náš partner. Jediný, který nás do konce psaní našeho příběhu nikdy neopustí.

Prosinec

„Jsem plátnem i barvami obrazů, které vytváříš.“

Život sám je energie. Tvořivá, přelévající se – chová se podobně jako voda. Můžeme se ji sice snažit spoutat na nějaký čas, ale ona si stejně cestu najde, a pokud ji spoutáváme příliš dlouho a silou, která by nás samotné mohla zahubit, zkrátka prorazí hráz. Je zároveň látkou, z které my vše vytváříme a zároveň múzou, která nás vede k tvorbě. A přesto všechno, jsme my tím „nástrojem“ skrze který se to vše vytváří. My určujeme, jaké zvraty a obraty navíc v příběhu budou zapsané. A také jakými barvami bude nakonec obraz vymalován. A náš Život bude vždy spolutvůrcem, ať už se cestou rozhodneme projít jakoukoliv postranní uličkou. A protože naše prožitky jsou stejně jako voda životodárná energie, jsou zárukou vzkvétajícího vztahu mezi námi a Životem.

Pokud jsme hnáni do propasti, je to proto, že potřebujeme prožít strach se pustit, následný pád a pocit spojení se sebou, abychom se tam někde v těch hlubinách skutečně dotkli sami sebe. A mohli se tváří v tvář spojit se svým Životem…

S láskou, Míša

Kalendář pro rok 2025 si můžete zarezervovat už teď ↙️