NADĚJE… je cesta k našim snům

Tento příběh je o naději…

…O tom, že pokud nás „to někam táhne“, máme sebrat veškerou odvahu a vykročit za tím voláním. Osvobodit se ze svých pout, abychom se dokázali otočit a zjistili, že náš největší sen čeká jen na to, až ho obejmeme.

…O tom, že naděje je naše jediné světlo na konci tunelu. A když ho ztratíme, ztratíme sami sebe ve tmě vlastních myšlenek a strachu, který se nás vždycky bude snažit přesvědčit o tom, že naše strasti „nikdy neskončí“, protože nemáme DŮKAZ, když zrovna NEVIDÍME ten konec tunelu.

To, že něco nevidím, neznamená, že to neexistuje…

Nejtěžší zkouška školy života, kterou jsem zažila, byla ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že všechno, co jsem se až doposud naučila, mám najednou zahodit a začít žít úplně jinak… radostně a bez trápení.

Jenže, co s tím, když to „trápení“ bylo to jediné, co jsem se celý život učila zvládat!!

Hoďte na mě kýbl utrpení, s tím si poradím, ale radost?! Vždyť na to snad nemám ani vyvinutý buňky!!!

Jak snadno zahodíme své sny… pokračování mé čarodějné lásky

Když jsem ho poprvé v životě uviděla, absolutně bez zaváhání mi bylo jasné, že je mimo moji ligu. Takovýho kluka nemůžu vůbec zajímat…

Uběhla pěkná řádka let. Konečně jsem začínala nabývat v životě sebejistotu a přestala se zabývat tím, co nemám a věnovala plnou pozornost všemu, co mám.

Začala jsem psát blog, předávat informace, které se u mě hlásily o předání a cítila se spokojená ve své vlastní malé klícce, na kterou už jsem si konečně po těch letech zvykla.

Takže…nejvyšší čas na změnu…

A najednou zasáhl sám Život – skrze tohoto muže. Ozval se mi. Najednou, z ničeho nic. Jen tak.

Prostě přišel, někde stisknul moje tlačítko „restart“ a zase odfrčel. 

Jenže můj vnitřní proces začal nabírat na obrátkách a neustále mě ze všech stran bombardovala znamení v podobě zdvojených čísel ( 12:12, 14:14, 15:15, 17:17…) v intenzitě, která byla nepřehlédnutelná! A tak jsem jim začala věnovat pozornost. Co se mi život snaží naservírovat na můj jídelní tác?

Následně mi se stejnou intenzitou začala chodit další znamení s informací, že NEMÁM PROPADAT ILUZInemám se nechat oklamat!!! A ve chvílích, kdy jsem se ptala, proč mi tenhle člověk vstoupil do života, jsem dostávala odpovědi, které mi přišli jako ze sci-fi filmu!!

Ale veskrze mluvily o tom, že bych tomu setkání měla důvěřovat. No, tak jak to teda je?! Nikdo jiný nový se v mém životě nepohybuje, tak komu teda nemám věřit??

Byla jsem skoro vyděšená.. O jakou iluzi se jedná? Kdo mě chce oklamat a proč??  A co mám tedy dělat, když ten klam nevidím??

Nejtěžší zkouška je odhalit svůj vlastní sebeklam…

Až po dlouhém a poctivém pátrání sama v sobě a svých mentálních nastaveních jsem konečně uviděla, co se mi snaží život říct 🙂

„Je čas přestat věřit všem těm bludům, kterými ses nechávala krmit celý život. Je to iluze, klam. Vše je úplně jinak.“

On si totiž tenkrát ten chlapec řekl totéž, co já: „Tahle holka není pro mě.“ Ale to já jsem nemohla vědět.

Často je to přesně tak, že my moc dobře víme, po čem toužíme. A moc dobře cítíme, kam nás „to táhne“. Ale máme takový strach, že bychom to skutečně mohli dostat, že si radši namluvíme, že to není pro nás. 

A proto potřebujeme sami dozrát, dospět a nabýt zkušenosti, abychom nasbírali sílu přijmout dary, které jsou tu pro nás už dávno nachystané. Protože kdybychom tu sílu neměli, utekli bychom od nich…s pocitem, že to přece nemůže být pravda, že tohle je tu pro mě!

Naděje v praxi…

Fotografii, kterou jsem zvolila k dnešnímu článku, miluju z celého srdce…je nesmírně výmluvná.

Bílý pár totiž prezentuje pár, který cítí, že k sobě „patří“, zatímco tmavý pár prezentuje životní, tzv. karmické zkoušky, kterými je potřeba projít a poctivě je zvládnout dokončit, než se ti dva budou moci znovu setkat v plné síle a moudrosti, kterou díky svým karmickým pomocníkům nasbírali

Navíc bílý partner před sebou VIDÍ svou milou a rád by za ní vykročil, ale nejprve se musí vypořádat se svými starými záležitostmi a propustit je.

Světlá žena JEHO vůbec NEVIDÍ, přesto tuší, že tam někde je, cítí ho. A TO jí dodává sílu, vymanit se ze spárů svých vlastních strachů, které ji svazují.

A přesně o tom je dnešní příběh naděje…

…o tom, že každý z nás jsme onou „bílou“ ženou, která musí důvěřovat svému cítění, že její sen je blízko. Sice ho nevidí, ale slyší jeho volání… a i o pochopení našich životních nastavení a posláních ve vztazích.

Ona totiž vidí JEN svou NADĚJI.

  • ŽENA musí důvěřovat své intuici a cituOna „to“ cítí dřív, než je „to“ vidět.

On vidí JEN JI (ženu). 

  • MUŽ je motivován tím, co vidí.

Proto, přátelé, je vždy žena tím, kdo musí vyrazit na cestu jako první. Se srdcem otevřeným a důvěrou ve své vnitřní vedení, s vědomím, že výsledek jí nikdo nezaručí. Je to přesně ten risk, který po nás Život žádá. Vykroč. Důvěřuj. A přijímej. ♥ Takhle vypadají „životní maturitní zkoušky“.

Čím větší důvěra je od nás vyžadována, tím větší zkoušku právě skládáme.

A čím víc se bojíme, tím větší důvěru jsme daným procesem nuceni v sobě objevit. ♥

Přeju nám všem, ať včas rozeznáme své schopnosti a dokážeme je láskyplně využít.

Míša

 

 

 

 

 

 

 

"Mou životní vášní je pomáhat druhým NAJÍT v sobě SVĚTLO a POZNAT sílu jeho záře." Kdo jsem, si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.