POPELKA NA CESTÁCH …od popelnic k majáku

Princ je málo… já chci rovnou krále

Jako mladá Popelka jsem nabyla dojmu, že jakmile vyletím z hnízda, pravděpodobně celý svět mi padne k nohám. Zřejmě proto, že jsem tak dlouho byla „hodná holčička“– takže, kdo jiný než já, si to jasně zaslouží. 🙂

A protože kromě toho, že jsem byla „hodná holka“, jsem byla taky „dost chytrá“, věděla jsem, že rapidně starší muž, bude mít více životních zkušeností a tudíž si bude vážit mého mládí, krásy a živelnosti. A jistě při tom všem ocení i mé ostatní schopnosti. Čímž mi měl dokázat, že jsem hodna lásky.

A protože jsem ještě nevěděla, že cesta do království krále Miroslava vede trnitými stezičkami právě proto, že bez těch potrhaných kalhot bych to království minula bez povšimnutí, mířila jsem k pomyslnému trůnu přímo, bez obav… a zkušeností.

První zastávka…u popelnic

Snila jsem o tom, že se svým partnerem budeme zpívat a hrát světu. A v našich duetech se budeme dělit o slasti (a strasti, když to jinak nepůjde) našeho společného královského bytí.

Takže, jakmile jsem v zakouřené hospodě u muziky zřela odpovídající „materiál“, byla jsem ochotna pro jeho získání udělat cokoliv.

Trvalo to dlouhé měsíce, než mi začalo docházet, že to moje království se nápadně podobá filmu Kdopak to mluví – kdy John Travolta jako král ulice s cigaretou v ústech přinese domů s velkým triumfem ledový salát, který ulovil u popelnic, protože tam je to zadarmo. Zatímco jeho drahá v oparu cigaretového kouře doma kojí jejich „mladé“.

Druhá zastávka… palác ze zlata

Až jednou při cestě do města kolem mě projel sličný rytíř na koni a nabídl mi, zda nepotřebuji svézt.

Po mnoho dlouhých měsíců jsem žila ve zvláštně neznámém klidu a míru v jeho paláci. A pomalu se z umorousané Popelky stávala v jejích představách paní domu. Jediné, co ji znervózňovalo, bylo to, aby ve vybrané společnosti, v níž vnímala, že úplně neumí chodit, nikdo nezahlédl, že jí zpoza společenské róby vyčuhují upopelené boty.

Až si časem smutně uvědomila, že rytíř po svém boku potřebuje reprezentativní mladou dámu se šlechtickou krví, která bude doplňovat jeho šarm právě v kruzích, v nichž on se potřebuje pohybovat.

A došlo mi, že to já teda opravdu nejsem…když vyrosteš v blátě, těžko jím budeš pohrdat… jako dítě jsem si nejradši hrála s bahnem a když jsem se dostala do středu pozornosti, dělalo mi to dobře. Nedokázala bych jemně a tiše podporovat svého muže na jeho cestě životem jen zpoza opony a sama se přitom tvářit spokojeně.

Toužila jsem vykročit na vlastní cestu. A tak jsem si sbalila svých pár švestek, otřela slzičky, značící vědomí, že za sebou nechávám něco krásného a vykročila k nejbližšímu pobřeží.

Třetí zastávka… rozbouřený oceán

V rytmu kytar, zpěvů a cinkajících půllitrů kolem, jsem se dotančila až k rozbouřenému oceánu. Jeho vody byly hluboké, tajemné a nespoutané.

Neodolala jsem a skočila do nich…donesly mě až na palubu jednoho velmi zkušeného rybáře. Avšak bouře stále sílila. A já kromě vzrušení, cítila stále více sílící nebezpečí, že bárka, která nás měla bezpečně dovézt do klidných vod, se každým okamžikem převrhne.

A převrhla… když konečně vyšlo slunce, vyplavily mě vlny po bouři na písečnou pláž, která mi poskytla chvilku, abych mohla nabrat dech do plic.

Čtvrtá zastávka… džungle

A v tom jsem si všimla, že jsem na okraji husté džungle. A jeden takový malý Mauglí na mě volal, ať vejdu, že je to tam super a že mě tou džunglí provede. Do té doby jsem se nikdy nespoléhala na ničí pomoc. Ale řekla jsem si, že bych to teda mohla zkusit, no.

Ztratil se mi z dohledu hned na první křižovatce. Džungle byla divoká, nezkrotná a krutá. Nekompromisně mě dovedla k iniciaci dospělosti z ženy-dívky v ženu-matku.

…„Dvě malá křídla“ zůstala v džungli a já bez dechu pelášila tam, kde jsem tušila konec toho temného houští.

Pobřeží na druhé straně džungle mi poskytlo pár klacků a palmových listů jako přístřešek. Před chladem a mokrem mě sice neochránil a nutil mě být neustále v pozoru před vším, co se v blízké džungli dělo, ale aspoň jsem měla prostor chvilku v klidu uvažovat, co dál.

Jaká destinace by mi teď poskytla to, co potřebuji.

V téhle fázi mi došlo, že do světa jsem vyrazila s jasnou vidinou najít svého krále…a přesto byl teď to poslední, na co jsem myslela.

Pátá zastávka… maják

Po nějaký čas jsem (už bez bot – takže odpadla starost, zda je můj typ obuvi vhodný) putovala po relativně bezpečném pásu pobřeží, až jsem došla k majáku v jedné zátoce. Zdál se opuštěný, ale nijak zanedbaný.

S obrovskou úlevou jsem se usadila tam. A postupně se naučila o maják pečovat. Inspiroval mě.

Naučil mě vnímat, že každá drobnost, kterou denně udělám, utváří mě samotnou.

Každý večer jsem zapalovala oheň v jeho věži a hřála své srdce pohledem do plamenů s vděčností a díky za to, že jsem v bezpečí, teple a kolem mě je klid a ticho šumějícího větru.

Čím víc jsem se dívala do ohně, tím víc jsem cítila, svůj vlastní oheň a všechny jeho vlastnosti. Od pocitu bezpečí, tepla a napojení, až k pocitu důvěry v koloběh života. A v té chvíli jsme se já a maják stali jednou bytostí.

Z nenaplněné Popelky, toužící po uznání a lásce, která se prosekala houštinami neznáma a prošlapala své upopelené boty, je dnes boso chodkyně, která je vlastně nejspokojenější, když může jen být na svém místě a zářit na cestu těm, kteří vyplouvají na svůj rozbouřený oceán a nebo se z něj vracejí, aby zapalovali vlastní svíce pochopení a přijetí zákonitostí života.

A víte, co? …  Přes zátoku je přímo proti mému majáku ještě druhý břeh. A i přesto, že mlha mezi oběma břehy je velmi hustá, cítím za ní ještě jeden maják… Teď se jen naučit správně signalizovat, aby věděl, že toužím navázat spojení.

Mám totiž pocit, že je mi trochu podobný a budeme si rozumět. A nevadí, že máme zhruba stejně zkušeností, učit se můžeme spolu, nebo ne? 🙂

Cesta je cíl…

Každý krok a každý škrábanec byl a je požehnáním, protože zjemňuje naše vnímání sebe sama. Dnes vím, že bosa a s holými rameny, bych nenápadnou cestičku do království krále Miroslava určitě neminula. Otázka je, jestli má cenu se tam vracet 🙂

Pouze bystré oko pozorovatele si totiž může všimnout, že se maják za úplňkových nocí mění v hustý horský les s mýtinou vprostřed kopce, kde za svitu luny tančí prostovlasá, bosá žena v rudých šatech…aby uctila dar, jímž se sama stala. ♥

S láskou (nejen) k sobě, Míša